Bretaňský ohař

 

Povaha plemene

Inteligentní psi této rasy vynikají nad jiné svou mimořádnou přítulností a pozorností vůči svému pánu. Jejich citlivá duše reaguje jako barometr na vše, co se doma děje, a proto se hodí spíše k vyrovnaným a harmonicky žijícím majitelům. Bretaňský ohař jen těžko zvládne pozdější změnu majitele bez následků. Přes svou schopnost být ideálním rodinným společníkem je to ze své podstaty lovecký pes a tomuto svému zaměření zůstává ve své povaze věrný. Má vynikající čich, je hbitý, mrštný rád přináší a dobře vystavuje. Bretaňský ohař je náročný na množství a pravidelnost pohybu.

 

Popis bretaňského ohaře

Tito psi mají menší a spíše podsaditou postavu kvadratického formátu a jemnou, rovnou, eventuelně jen lehce zvlněnou srst. Bretaňský ohař se vyskytuje v následujících barevných varietách - bílá s oranžovou, bílá s kaštanovou, bílá s černou, trikolorní, nebo žíhaná jednou z výše uvedených barev.

Ideální kohoutková výška psů je stanovena na 48 cm, u fen je doporučována nejméně 47 cm.

Tělo je kompaktní, mírně podsadité. Bedra bretaňského ohaře jsou mohutná a široká. Ocas u tohoto plemene často od narození chybí, nebo se později krátí. Nohy má bretaňský ohař jen středně zaúhlené. Hlava má zaoblený tvar, čenich je ale značně zašpičatělý. Uši jsou krátké, vysoko nasazené a bretaňský ohař je nosí svěšené dolů. Jejich špičky jsou rovněž zakulacené. Oči mají barvu tmavého jantaru.

 

Základní péče o psa

Srst těchto psů vyžaduje kartáčovaní alespoň jednou týdně, přičemž partiím, kde jsou chlupy dlouhé, je třeba věnovat ještě o trochu více pozornosti, aby nedocházelo k jejich zacuchávání a žmolkování. Výchova bretaňského ohaře by neměla být nijak zvlášť složitým procesem, pokud majitel respektuje vrozenou citlivost plemene a přistupuje k výcviku s důsledností, ale i laskavostí. Tvrdý přístup, nebo nečekané výlevy nálad majitele tohoto psa jen poznamenají.

Bretaňský ohař je lovec. Jedna, či dvě krátké procházky nebudou v případě tohoto plemene nikdy stačit. Psi vyžadují dlouhé procházky a možnost volně běhat, skotačit a hrát si. V ideálním případě by měl být bretaňský ohař zapsán k loveckému výcviku, nebo by mu měla být nabídnuta alespoň nějaká náhradní pohybová aktivita, např. psí sporty. Důležité je zvládnout s bretaňským ohařem minimálně základní výcvik poslušnosti, aby se pes nevydával na vlastní lovecké výpravy bez souhlasu svého pána. Bretaňský ohař si při dostatečně srozumitelném výcviku a výchově dokáže poslušnost nakonec velmi dobře osvojit.

 

Historie plemene bretaňský ohař

Blízký příbuzný špringršpaněla a anglického setra, který tvoří pomyslný mezičlánek mezi klasickými ohaři a španěly. První standard plemene bretaňských ohařů spatřil světlo světa v roce 1907, posléze ale ještě doznal některých drobnějších změn a současná podoba bretaňského ohaře tak byla uznána až v roce 1938.

Srnec

Srnec

Prátelé, kamarádi krásné počasí vonící sena a částečně posekané ale i neposekané louky dávají kryt černé i srnčí zvěři. Lovecká sezona byla v plném proudu. Vodící bachny potěší nejedno myslivecké oko a pruhovaná droboď pod nimi se má radostně k světu. Ne jinak je to i u nás. Černé je nespočet velké bachny mají od 6 do 10 ks. Jen málo kdy se poštěstí zahlédnout menší rudl. Letos nás opět sežerou pomyslel by si jeden ale opak je pravdou. Vysokým odlovem se nám zvěř černou daří regulovat. Kryt jim zjara výrazně zlepšuje jetelotráva která je vyseta na většině luk. S posunem času jsou bachny se selaty vidět na krmelištích či kořínkováním a buchtováním přímo v jeteli.
   
Po několika dnech chození na posed a několikaretém spočítání nejednoho prasečího potomka mne překvapil srnec I. věkové třídy. Dobrý vítr a poměrně rozumná vzdálenost mi dala příležitost k úspěšnému lovu. Srnec náhle vyskočil z krytu staré hruškovny na jetel, který byl vyset na louce u kočícího sadu. Jelikož jsem měl srnce již přečteného netrvalo dvakrát dlouho a měl jsem zamířeno na komoru. Po ráně zůstal srnec krátce stát a pmalu se nakláněl k jedné straně, až se přes krátké skoroposezení stratil volným pádem v jeteli. Zajistil jsem, slezl z posedu a po přímce výstřelu se vydal ke kusu. Chvilku jsem ho ve zrostlém porostu hledal, jelikož jetel byl v té době ke kolenům, ale nakonec vše dopadlo dobře.

Následující dva dny poté se dozvídám, že jsou úspěšní i ostatní kolegové se združení. A tak společně i jim přeji Lovu Zdar a všem , kteří již mají toho svého srnce vyhlédlého.
Příjemné zážitky nejen při jarním lovu, ať při šoulání či na čekané.

Kuna

KUNA SKALNÍ

(Martes Foina)

řád: šelmy
čeleď: lasicovití
podčeleď: lasice

Je asi tak velká jako kočka domácí - měří 30-50cm, huňatý ocas má dlouhý 10 až 20 cm, váží 0,8 až 2kg. Má ovšem štíhlejší tělo s krásnou hedvábnou srstí s bílou náprsenkou. polštářky na tlapách nemá kuna skalní porostlé srstí. Proto zanechává ve sněhu zřetelnější stopy. Dožívá se asi 18 let.
Kuna skalní se vyskytuje v Evropě, severní Asii mimo Čínu a v jižní Asii. U nás původně sídlila v skalnatých krajinách, v málo obydlených oblastech tam žije dosud. Časem si zvykla na lidská obydlí a dnes, alespoň v Evropě, žije hlavně v lidských stavbách, nebo v jejích blízkosti, např. v remízkách nebo větrolamech. Nejraději se usazuje na půdách nebo ve starých stodolách. V místech výskytu s kunou lesní se obě kuny navzájem vyhýbají. U nás byl podle myslivecké statistiky za rok 2004 početní stav kuny skalní a kuny lesní dohromady 69 725 a bylo jich celkem uloveno 17866.
Kuna skalní loví hlavně potkany, myši a krysy (to byla její původní potrava a podle součastných rozborů obsahu jejího žaludku tvoří 80% její potravy). Nepohrdne ale ani drůbeží, holubem, drobným ptactvem nebo vajíčkem, ve městě konzumuje i odpadky. Na podzim a v zimě tvoří její jídelníček z velké části ovoce.
Kuna je březí devět měsíců. Doba březosti je tak dlouhá, protože se vývoj zárodku v matčině těle na určitou dobu zastavuje (asi 6 měsíců). Až po této utajené březosti se zárodek opět normálně vyvíjí. V dubnu vrhá samice ve svém pelechu dvě až pět mláďat. Ta jsou 5 týdnů slepá a 3 měsíce plně závislá na matce. K jejich osamocení dochází až na konci léta.
Kuna skalní je užitečná šelma, protože loví hlavně myšovité hlodavce. V lidských obydlích ale může být velmi nepříjemná tím, že zabíjí drůbež, pojídá vajíčka, nebo působí hluk na půdách a to zejména v noci. Mezi její nepříjemnou vlastnost patří to, že zpravidla usmrtí víc živočichů než je schopna sama zkonzumovat. Vajíčka je například schopna přenést na velkou vzdálenost a za čas je můžeme najít na opuštěném místě na půdě.
Mnoho majitelů nemovitostí se proto snaží kuny zbavit. Lov kun skalních je podle vyhlášky 245/2002sb. povolen od 1. listopadu do konce února, v oblasti výskytu tetřeva hlušce, tetřívka obecného, jeřábka lesního a koroptve polní lze kunu skalní lovit celoročně to znamená, že kunu můžeme zastřelit, nebo odchytit do pasti. Do želez se kuna chytat nesmí, protože se jedná o trýznění. Kuna ale není zvíře, které by se dalo z obydlí lehce vypudit. Nastražené pasti se obvykle vyhne nepomáhá ani rozvěšení lidských vlasů nebo rozsypání pepře. Nevadí jí ani pach rozstříkaných chemikálií jako třeba petrolej, formalin, savo... Někdy už vypadá, že kuna odešla, ale za čas se opět vrátí.
Kunu skalní není snadné spatřit, protože je aktivní hlavně v noci a ve dne vylézá jen zřídka. V zimě jsou vidět její stopy ve sněhu, v létě po sobě zanechává hromádky výkalů, které často obsahují pecky. Kuna dokáže škodit i na zahrádce a to tím, že se ráda popelí a tím ničí rostliny. Když si umane dokáže zničit třeba kus záhonu, nebo poláme větvičky na okrasných rostlinách. To vše je dáno její hravou povahou a často to vypadá tak, že nám to kuna dělá naschvál. Na naší zahrádku chodí kuna přes dřevěný plot stále na stejném místě, řekl jsem si tedy, že jí v tom zabráním a natloukl jsem na plot pilový list tak, že z jedné strany byla zeď a z druhé strany rostl mohutný popínavý plamének. Kuna se pilce vyhla, ale přes plamének přeskakovala tak dlouho, až ho celý zničila a na zahradu se stejně dostala. Motoristům kuna skalní škodí zase tím, že z neznámých důvodů překousá kabely na zaparkovaných automobilech.
Kuna skalní je tedy šelmička, která nás svojí přítomností otravuje, ale na druhou stranu nám zase vychytá skoro všechny myši. Když nám tedy zrovna nekrade vajíčka, nebo nezabíjí slepice je asi nejlepší jí nechat být ať si s námi žije.

KUNA LESNÍ

(Martes martes)

řád: šelmy
čeleď: lasicovití
podčeleď: lasice

Je velká až 80cm, huňatý ocas má dlouhý 10 až 20 cm, váží 1 až 1,4kg. Má štíhlé tělo s hustou, hladkou a hnědou srstí s krémově žlutou náprsenkou na hrdle. Ocas a končetiny má zbarveny nejtmavěji. Polštářky na tlapách má kuna lesní porostlé srstí, což má důležitý význam pro šplhání po zledovatělých větvích a stromech. Ve sněhu zanechává méně zřetelné stopy než kuna skalní. Dožívá se asi 18 let. Žije v Evropě a ve velké části Asie. Vyhledává zalesněné krajiny. Přes den většinou spí ve stromové dutině, nebo v opuštěném ptačím hnízdě. Večer se probouzí a vychází na lov. V korunách stromů se pohybuje velmi obratně, dokáže skákat ze stromu na strom skoky dlouhými až 4m. Po zemi se pohybuje krátkými skoky. Svůj okrsek si označuje páchnoucím výměškem, který vylučuje z pachových žláz pod ocasem. Tyto pachové značky spolu s trusem můžeme nalézt na lesních cestách, kamenech a na všech vyvýšených bodech jejího okrsku. Živí se menšími savci a ptáky. Zvířata přepadá skokem a zakusuje je hryznutím do krku. Mezi její nejoblíbenější kořist patří veverky. Ráda si také pochutná na sladkých plodech nebo i na hmyzu. Březost kun trvá devět měsíců (včetně utajené březosti). V dubnu samice vrhá dvě až pět mláďat, které váží asi 30 g. Mláďata samice zahřívá a houževnatě brání proti každému nepříteli. Mladé kuny dospívají ve dvou až třech letech. 

Něco málo z balistiky

Něco málo z balistiky 

Přátelé, kamarádi, nedávný rozhovor s kamarádem o náměrné na větší střeleckou vzdálenost než je zbraň nastřelena mne přivedla na nutnost oprášit balistické informaco o chování střely dráhy po opuštění hlavně pušky či krátké střelné zbraně. Přidávám tudíž výpočet chování takovéto střely, s čerpáním informací od společnosti Selliea & Bellot, které většina z nás používá. Pro přehlednost přidávám odkaz ze stránek společnosti Sellier & Bellot.

http://www.sellier-bellot.cz/cesky/optimalni-nastrelna-vzdalenost.php

SB střela XRG

Homogenní tombaková střela (vyrobená ze slitiny CuZn 10) s hliníkovou špičkou. Tři vnější drážky a tepelná a povrchová úprava střely snižují zatížení hlavně při výstřelu. Pět vnitřních podélných drážek v dutině zajišťuje její pravidelnou řízenou deformaci po zásahu. Střela zůstává po zásahu celistvá, její zbytková hmotnost činí téměř 100 %. Výhodou je vysoká přesnost a minimální znehodnocení zvěřiny, neboť kolem střelného kanálu se tvoří pouze malý hematom a v těle nezůstávají žádné střepiny. Je vhodná k lovu spárkaté zvěře na střední a větší vzdálenosti.

Nosler Partition

Barnes střela TSX

Homogenní celoměděná střela neobsahuje žádné olovo. Vyznačuje se kontrolovanou expanzí, která zaručuje vytvoření neobvykle masívního hydrodynamického účinku v těle zasaženého zvířete, i tím že si uchovává 100 % své původní hmotnosti i po průstřelu. Drážkování těla střely Triple-Shock X přispívá k dosažení vyšších rychlostí, větší stability i průbojnosti. Střela Triple-Shock X je jednou z nejpřesnějších loveckých střel na trhu.

Sierra střela SBT

Poloplášťové střely GameKing® se zúženou zádí jsou konstruovány pro lov na větší vzdálenosti, kde jejich přesnost a účinek má rozhodující vliv na výsledek střelby. Aerodynamická konstrukce střely ve tvaru lodní zádi významně snižuje odpor vzduchu-výsledkem je nižší úbytek rychlosti, vyšší dopadová energie, plošší dráha letu a menší odchylka vlivem bočního větru než u srovnatelných střel s válcovou zádí.

SB střela PTS

Střela PTS je výsledkem snah konstruktérů loveckých kulových nábojů o střely s vysokým ranivým účinkem, které by si současně zachovaly vynikající balistické hodnoty. Střela s olověným jádrem je překryta zpevňujícím pláštěm a je zakončena polymerovým hrotem. Optimální tvar umožňuje dosahování vyšších rychlostí a stability střely na dráze letu. Tyto vlastnosti zaručují vynikající přesnost a ranivost střely, která zůstává celistvá i při nárazu, netříští se a neznehodnocuje zvěřinu. Střely PTS doplňují spolu s již dříve laborovanými střelami Sierra a Barnes sortiment loveckých kulových nábojů Seliier & Bellot a rozšiřují možnosti optimálního výběru jejich použití.

SB střela SP

Poloplášťová střela sestávající z kovového pláště a olověného jádra. Je řešena tak, že olověné jádro, které je v přední části obnažené, se deformuje při zásahu cíle do hřibovitého tvaru, což zlepšuje její účinek. Je laborována u většiny typů kulových nábojů a podle ráže a hmotnosti je používána zejména k lovu spárkaté zvěře.

SB střela FMJ

Celoplášťová střela sestává z olověného jádra, které je překryto kovovým pláštěm. Vzhledem k pevné konstrukci vytváří střela hladký průstřel, neboť se nedeformuje při zásahu cíle. Používá se k lovu trofejové zvěře a při sportovní střelbě.

SB střela SPCE

Poloplášťová střela s prosekávací hranou. Střela má na plášti prosekávací hranu, která současně z části uzamyká olověné jádro. Účinek střely je závislý na odporu cíle, což způsobuje, že u slabší zvěře se střela deformuje méně než u silnější. Je vhodná k lovu spárkaté zvěře.

SB střela HPC

Expanzní střela s kuklou. Speciální střela s expanzní dutinou v přední části, která je překryta měděnou kuklou. Kukla zlepšuje balistické vlastnosti střely. Střela má značný tříštivý účinek v hloubce cíle, proto je používaná k lovu těžké vitální zvěře a šelem.

Sierra střela HPBT

Speciální expanzní biogivální střela s expanzní dutinou v přední části. Sestává z olověného jádra, překrytého kovovým pláštěm. Vyznačuje se výbornými balistickými vlastnostmi a vynikající přesností. Je vhodná pro sportovní střelbu a k lovu spárkaté zvěře.

ONV - optimální nástřelná vzdálenost

1. Náměrná - prodloužená osa hlavně
2. Dráha letu - dráha letu střely pro záměrnou v ONV
3. Záměrná - spojnice dvou bodů (opt. zaměřovač nebo hledí a muška)
4. ONV - optimální nástřelná vzdálenost
5. Bod letu ONV - vzdálenost od ústí zbraně k bodu, kde dráha letu optustí koridor ± 4 cm od záměrné

ONV – je vzdálenost bodu ( 4 ), kde dráha letu střely ( 2 ) podruhé protíná záměrnou ( 3 ). U takto nastřelené zbraně nepřevýší dráha letu střely ( 2 ) záměrnou ( 3 ) o více než 4 cm.

Muflon

Mufloní zvěř

Areál rozšíření

V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce muflonní byli dávno v pravěku domestikováni a byli základem chovu domácích ovcí.

Rozšíření muflonů u nás, kde není pochyb o tom, že šlo skutečně o muflony, probíhalo v druhé polovině 19. století. Nejprve byli vysazeni do Staré obory u Hluboké nad Vltavou, odtud se postupně rozšířili do dalších oblastí. Zejména kamenitých a hornatých, kde si mohou obrušovat neustále dorůstající kopýtka „spárky“.

Potrava

Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu přijímané potravy tvoří trávy asi 70%, listí stromů a keřů asi 15% a polokeře okolo 10%. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Dostal se tedy do rozporu s ekonomickými zájmy člověka. V mnoha oblastech došlo k výrazné redukci nebo dokonce likvidaci muflonů. Muflon je opakem srnčí zvěře, a to nejen z hlediska složení potravy.

Je to typický stádový druh a celý rok žije v různě četných stádech rozdělených podle pohlaví, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Základem je rodinné stádo, které vodí stará a zkušená muflonka. Tato muflonka je dobře rozeznatelná podle bílé hlavy. Stádo hlídá s velkou obezřetností. Mufloni mají velmi dobře vyvinutý sluch, čich i zrak a dokážou zaznamenat člověka na vzdálenost více než jeden kilometr.

Rozmnožování

Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí asi po 22 týdnech, většinou po jednom, někdy po dvou mláďatech. Mláďata se rodí nejen všem dospělým muflonkám, ale dokonce i silným muflonkám starým poze jeden rok. Muflončata se rodí již počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června. Hlas muflonní zvěře je podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu. Varovným signálem při vzrušení je ostré syknutí. Mufloní zvěř má na hlavě rohy, toulce a od paroží jelenovitých se liší tím, že se neshazují, stále přirůstají a jsou produktem kůže jako srst či spárky a nemají charakter kosti. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze mufloni, kteří je používají při soubojích. Mnohé muflonky je nosí také, jsou však malé nejvýše 16cm dlouhé. Povrch toulců je vrubován a podle vrubů lze poznat věk muflona.

Jack Russell Terier

Jack Russell Terier

Historie plemene JRT

Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku. Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teirér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři měli v sobě notnou dávku odvahy a horlivosti. Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes lišku nezakousl; to by znamenalo konec lovu; a to nebylo záměrem. Těmto teriérům se říkalo "working terriers" (pracovní psi). K této skupině patřili i foxteriéři.

Fotografie teriérů z 19. a z počátků 20. století svědčí o rozmanitosti tohoto "plemene". Nešlo o jednotný typ, barva, struktura srsti i velikost byly různé. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro něj byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes.

Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejích majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Rád se s teriéry účastnil honů na lišku a odchoval spoustu štěňat, která měla podle jeho mínění požadované vlastnosti a pravý vzhled. Jím odchovaní jedinci končívali hlavně v rukou lovců a kvůli jejich vynikajícím pracovním schopnostem se jméno Johna Russella brzy stalo mezi lovci v Anglii pojmem.

Tu a tam se pro chov používali i vhodní krátkonozí teriéři. Krátkonohá štěňata s požadovanými loveckými schopnostmi se dostávala k lovcům, kteří zjistili, že krátké nohy mají své výhody i nevýhody ( psíci jen s obtížemi stačili honícím psům ). Bylo třeba tedy vzít je na koně a použít je, až se liška schová do nory. Krátkonozí teriéři, jejichž pracovní schopnosti se zpochybňovaly, se prodávali nelovcům. Mnoho z nich se dostalo k sedlákům a k chovatelům koní, kteří si jich vážili, protože jim psíci pomáhali chránit stáje a dvory před škodnou. Ani jejich schopnosti v roli společenských psů nezůstaly bez povšimnutí.

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé Jack Russell teriérů se od počátku negativně stavěli k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene; uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný statut, nerozlučně spojený se zušlechťováním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního Jack Russell teriéra to pokládali za nepřijatelné. Dnes však je Jack Russell teriér uznán FCI prozatímně a již existuje jeho standard vydaný pod hlavičkou FCI 14. prosince 2000 (číslo 345).

Povaha plemene

Jack Russell je odvážný a nebojácný pes, je velmi bystrý a inteligentní, živý, přátelský a sebevědomý. Popis Jack Russell teriéra Kohoutková výška Jack Russella se pohybuje mezi 25 až 30 cm (platí, že na 5 cm kohoutkové výšky, má být hmotnost 1 kg).Čenich je poměrně velký a černý. Jack Russell teriér má velmi silné a široké zuby v nůžkovém skusu. Oči tvaru mandle jsou malé, tmavé a jiskrné s bystrým výrazem, nesmí vystupovat. Oční víčka jsou těsně přilehlá, okraje černě pigmentované. Uši jsou zavěšené a velmi pohyblivé. Hlavu nosí tento teriér velmi elegantně.Hrudník je více hluboký než široký, žebra dobře klenutá, směrem k zádi se zplošťují. Vrchol hrudní kosti přesahuje ramenní kloub. Tlapy jsou kulaté a pevné, polštářky tvrdé, klenuté. Ocas visí v klidu, volně, při pohybu je vztyčený, pokud je ocas kupírovaný, měl by být při vztyčení v úrovni uší.Srst Jack Russell teriéra může být jak hladká, tak drsná. U obou variant musí být tuhá, uzavřená a hustá. Srst je velmi odolná proti nepřízni počasí. Zbarvení je celobílé, nebo s černými, tříslovými až hnědými, citronovými nebo trikolorními znaky. Bílá barva musí vždy převládat. Barevné odznaky by měly být omezeny na hlavu a kořen ocasu.  Klasifikace FCIPodle standardu mezinárodní kynologické federace (FCI), patří Jack Russell Teriér do skupiny III. - Teriéři, sekce 2 - Malí teriéři. Oficiální zkratka v České republice je JRT. Číslo standardu je 345 (Velká Británie).  Základní péče o psaSrst Jack Russell teriéra nevyžaduje přílišnou péči, psa stačí občas vykartáčovat. Drápy se udržují krátké.
Veškeré informace o klubu teriéru se dozvíte na stránká Českomoravské myslivecké kynologické jednoty při klubu teriérů, kde naleznete kontakty zodpovědných osob za jednotlivá plemena, členství v klubu akce poplatky a další...
www.cmkj.eu

Jagdterier

Jagdterier

Původ a historie plemene Jagdteriér

Po první světové válce se tři němečtí myslivci oddělili od kynologického klubu pro foxteriéry a rozhodli se vyšlechtit a chovat loveckého psa k práci pod zemí. Darem dostali čtyři červenočerné teriéry z čistokrevného chovu foxteriérů, s nimi byl založen chov Německého loveckého teriéra - Jagdteriéra, křížením původního staroanglického drsnosrstého plemene a Velšteriéra se po velmi dlouhé době chovatelům podařilo upevnit vzhled tohoto plemene. V roce 1926 byl v Německu založen první klub pro Jagdteriéry. Stejně jako dříve i dnes je největší důraz kladen na loveckou upotřebitelnost.

Povaha Jagdteriéra

Německý lovecký teriér je odvážný a pracovitý pes, je velmi vitální, vytrvalý, aktivní a temperamentní. Velice spolehlivý, přátelský a zvladatelný, není ani plachý ani agresivní. Vyžaduje volnost a velké množství pohybu a aktivit pro vybití energie. K cizím lidem je nedůvěřivý. Je velmi dobrým loveckým psem, pozorný, rozhodný, nebojácný, výborný slídič. Nevadí mu práce ve vodě. Má silné lovecké pudy, jeho úkolem byl lov lišek a stopování černé zvěře. Je vhodným psem pro myslivce, je dobře ovladatelný a učenlivý. Práce je pro něj zároveň velkým koníčkem.

Popis a vzhled Jagdteriéra

Psi i feny měří 33 až 40 cm, váha se však liší, u psů 9 až 10 kg váha fen 7,5 až 8,5 kg. Jagdteriér má protáhlou klínovitou hlavu, ale ne špičatou, stop je plynulý, slabě vyvinutý, tlama o málo kratší než mozkovina. Nos nesmí být příliš úzký, malý a nikdy rozštěpený, v barvě černé, případně hnědé.
Chovný Jagdteriér musí mít čelist se 42 zuby podle zubního vzorce. Uši ve tvaru písmene V jsou vysoko nasazené, lehce přiléhající a překlopené. Tlapy má Jagdteriér oválné, přední jsou širší než zadní, prsty těsně sevřené, polštářky pevné, silné a odolné.
Ocas nesmí být příliš vztyčený ani skloněný nad hřbetem, měl by být nesen vodorovně, nebo šavlovitě zahnutý. Srst je může být hladká a drsná, vždy hustá a odolná. Jagdteriér má běžně barvu černou, tmavě hnědou nebo černou s šedými melíry.
Červenožluté odznaky jsou povolené na obočí, tlamě, hrudi, hrudních i pánevních končetinách a kolem konečníku. Je povolena světlá i tmavá maska a tolerují se malé bílé odznaky na hrudi a prstech.

Toť v krátkosti k popisu plemene. Bližší informace naleznete na stránkách www.jagdterier.cz což jsou stránky patřící Českému klubu Jagdterierů. Na Těchto stránkách naleznete vše potřebné k tomu aby Váš budoucí kotec právě jagdterier osídlil. Ale pozor! tvrdost těchto psů při výcviku a temperament, kterým je plemeno obdařeno vyžaduje Vaší 100% připravenost a věnování ve všech chvilkách vašeho volného času.