Daněk evropský

Rozšíření

Daněk evropský (Dama dama L., 1758) z čeledi jelenovití (Cervidae) s lopatovitými parohy je nejúhlednějším evropským jelenem, podobný svým zbarvením jelenu sikovi.

Daněk pochází z oblastí Středomoří a Malé Asie. První zmínky o jeho výskytu v českých zemích jsou z počátku 16. století. Byl chován až do konce 19. století v oborách. V té době byl vypuštěn do mnoha volných honbišť, kde se nachází dosud.

Popis

Kohoutková výška u samců se pohybuje mezi 85 až 90 cm. Dosahují délky 130 až 170 cm (bez kelky), ocas pak měří 16 - 19 cm. Letní červenohnědé zbarvení je bíle skvrnité. Skvrny jsou v podélných řadách. Břicho, vnitřní strany běhů a zrcátko, tj. bílá plocha v okolí řiti, jsou čistě bílé. Zimní zbarvení je tmavohnědé. Skvrny jsou nezřetelné, nebo nejsou vůbec patrné. Paroží je lopatkovité, podobné losímu, které však má i na zadním okraji zářezy.

Etologie

Obývá listnaté a smíšené lesy. V přírodě je plachý, ale v oborách vychází na pastvu i na otevřená prostranství. Samice s mláďaty a mladší samci žijí v oddělených stádech, dospělí samci jsou většinou samotářští. Na začátku podzimní říje samci soupeří o výsadní postavení a přetlačují se parohy. Počátkem léta samice přivádí na svět jediné mládě. To se brzy dokáže postavit na nohy, ale až do stáří několika týdnů většinu času leží.

Srnec

Srnec

Prátelé, kamarádi krásné počasí vonící sena a částečně posekané ale i neposekané louky dávají kryt černé i srnčí zvěři. Lovecká sezona byla v plném proudu. Vodící bachny potěší nejedno myslivecké oko a pruhovaná droboď pod nimi se má radostně k světu. Ne jinak je to i u nás. Černé je nespočet velké bachny mají od 6 do 10 ks. Jen málo kdy se poštěstí zahlédnout menší rudl. Letos nás opět sežerou pomyslel by si jeden ale opak je pravdou. Vysokým odlovem se nám zvěř černou daří regulovat. Kryt jim zjara výrazně zlepšuje jetelotráva která je vyseta na většině luk. S posunem času jsou bachny se selaty vidět na krmelištích či kořínkováním a buchtováním přímo v jeteli.
   
Po několika dnech chození na posed a několikaretém spočítání nejednoho prasečího potomka mne překvapil srnec I. věkové třídy. Dobrý vítr a poměrně rozumná vzdálenost mi dala příležitost k úspěšnému lovu. Srnec náhle vyskočil z krytu staré hruškovny na jetel, který byl vyset na louce u kočícího sadu. Jelikož jsem měl srnce již přečteného netrvalo dvakrát dlouho a měl jsem zamířeno na komoru. Po ráně zůstal srnec krátce stát a pmalu se nakláněl k jedné straně, až se přes krátké skoroposezení stratil volným pádem v jeteli. Zajistil jsem, slezl z posedu a po přímce výstřelu se vydal ke kusu. Chvilku jsem ho ve zrostlém porostu hledal, jelikož jetel byl v té době ke kolenům, ale nakonec vše dopadlo dobře.

Následující dva dny poté se dozvídám, že jsou úspěšní i ostatní kolegové se združení. A tak společně i jim přeji Lovu Zdar a všem , kteří již mají toho svého srnce vyhlédlého.
Příjemné zážitky nejen při jarním lovu, ať při šoulání či na čekané.

Kuna

KUNA SKALNÍ

(Martes Foina)

řád: šelmy
čeleď: lasicovití
podčeleď: lasice

Je asi tak velká jako kočka domácí - měří 30-50cm, huňatý ocas má dlouhý 10 až 20 cm, váží 0,8 až 2kg. Má ovšem štíhlejší tělo s krásnou hedvábnou srstí s bílou náprsenkou. polštářky na tlapách nemá kuna skalní porostlé srstí. Proto zanechává ve sněhu zřetelnější stopy. Dožívá se asi 18 let.
Kuna skalní se vyskytuje v Evropě, severní Asii mimo Čínu a v jižní Asii. U nás původně sídlila v skalnatých krajinách, v málo obydlených oblastech tam žije dosud. Časem si zvykla na lidská obydlí a dnes, alespoň v Evropě, žije hlavně v lidských stavbách, nebo v jejích blízkosti, např. v remízkách nebo větrolamech. Nejraději se usazuje na půdách nebo ve starých stodolách. V místech výskytu s kunou lesní se obě kuny navzájem vyhýbají. U nás byl podle myslivecké statistiky za rok 2004 početní stav kuny skalní a kuny lesní dohromady 69 725 a bylo jich celkem uloveno 17866.
Kuna skalní loví hlavně potkany, myši a krysy (to byla její původní potrava a podle součastných rozborů obsahu jejího žaludku tvoří 80% její potravy). Nepohrdne ale ani drůbeží, holubem, drobným ptactvem nebo vajíčkem, ve městě konzumuje i odpadky. Na podzim a v zimě tvoří její jídelníček z velké části ovoce.
Kuna je březí devět měsíců. Doba březosti je tak dlouhá, protože se vývoj zárodku v matčině těle na určitou dobu zastavuje (asi 6 měsíců). Až po této utajené březosti se zárodek opět normálně vyvíjí. V dubnu vrhá samice ve svém pelechu dvě až pět mláďat. Ta jsou 5 týdnů slepá a 3 měsíce plně závislá na matce. K jejich osamocení dochází až na konci léta.
Kuna skalní je užitečná šelma, protože loví hlavně myšovité hlodavce. V lidských obydlích ale může být velmi nepříjemná tím, že zabíjí drůbež, pojídá vajíčka, nebo působí hluk na půdách a to zejména v noci. Mezi její nepříjemnou vlastnost patří to, že zpravidla usmrtí víc živočichů než je schopna sama zkonzumovat. Vajíčka je například schopna přenést na velkou vzdálenost a za čas je můžeme najít na opuštěném místě na půdě.
Mnoho majitelů nemovitostí se proto snaží kuny zbavit. Lov kun skalních je podle vyhlášky 245/2002sb. povolen od 1. listopadu do konce února, v oblasti výskytu tetřeva hlušce, tetřívka obecného, jeřábka lesního a koroptve polní lze kunu skalní lovit celoročně to znamená, že kunu můžeme zastřelit, nebo odchytit do pasti. Do želez se kuna chytat nesmí, protože se jedná o trýznění. Kuna ale není zvíře, které by se dalo z obydlí lehce vypudit. Nastražené pasti se obvykle vyhne nepomáhá ani rozvěšení lidských vlasů nebo rozsypání pepře. Nevadí jí ani pach rozstříkaných chemikálií jako třeba petrolej, formalin, savo... Někdy už vypadá, že kuna odešla, ale za čas se opět vrátí.
Kunu skalní není snadné spatřit, protože je aktivní hlavně v noci a ve dne vylézá jen zřídka. V zimě jsou vidět její stopy ve sněhu, v létě po sobě zanechává hromádky výkalů, které často obsahují pecky. Kuna dokáže škodit i na zahrádce a to tím, že se ráda popelí a tím ničí rostliny. Když si umane dokáže zničit třeba kus záhonu, nebo poláme větvičky na okrasných rostlinách. To vše je dáno její hravou povahou a často to vypadá tak, že nám to kuna dělá naschvál. Na naší zahrádku chodí kuna přes dřevěný plot stále na stejném místě, řekl jsem si tedy, že jí v tom zabráním a natloukl jsem na plot pilový list tak, že z jedné strany byla zeď a z druhé strany rostl mohutný popínavý plamének. Kuna se pilce vyhla, ale přes plamének přeskakovala tak dlouho, až ho celý zničila a na zahradu se stejně dostala. Motoristům kuna skalní škodí zase tím, že z neznámých důvodů překousá kabely na zaparkovaných automobilech.
Kuna skalní je tedy šelmička, která nás svojí přítomností otravuje, ale na druhou stranu nám zase vychytá skoro všechny myši. Když nám tedy zrovna nekrade vajíčka, nebo nezabíjí slepice je asi nejlepší jí nechat být ať si s námi žije.

KUNA LESNÍ

(Martes martes)

řád: šelmy
čeleď: lasicovití
podčeleď: lasice

Je velká až 80cm, huňatý ocas má dlouhý 10 až 20 cm, váží 1 až 1,4kg. Má štíhlé tělo s hustou, hladkou a hnědou srstí s krémově žlutou náprsenkou na hrdle. Ocas a končetiny má zbarveny nejtmavěji. Polštářky na tlapách má kuna lesní porostlé srstí, což má důležitý význam pro šplhání po zledovatělých větvích a stromech. Ve sněhu zanechává méně zřetelné stopy než kuna skalní. Dožívá se asi 18 let. Žije v Evropě a ve velké části Asie. Vyhledává zalesněné krajiny. Přes den většinou spí ve stromové dutině, nebo v opuštěném ptačím hnízdě. Večer se probouzí a vychází na lov. V korunách stromů se pohybuje velmi obratně, dokáže skákat ze stromu na strom skoky dlouhými až 4m. Po zemi se pohybuje krátkými skoky. Svůj okrsek si označuje páchnoucím výměškem, který vylučuje z pachových žláz pod ocasem. Tyto pachové značky spolu s trusem můžeme nalézt na lesních cestách, kamenech a na všech vyvýšených bodech jejího okrsku. Živí se menšími savci a ptáky. Zvířata přepadá skokem a zakusuje je hryznutím do krku. Mezi její nejoblíbenější kořist patří veverky. Ráda si také pochutná na sladkých plodech nebo i na hmyzu. Březost kun trvá devět měsíců (včetně utajené březosti). V dubnu samice vrhá dvě až pět mláďat, které váží asi 30 g. Mláďata samice zahřívá a houževnatě brání proti každému nepříteli. Mladé kuny dospívají ve dvou až třech letech. 

Muflon

Mufloní zvěř

Areál rozšíření

V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce muflonní byli dávno v pravěku domestikováni a byli základem chovu domácích ovcí.

Rozšíření muflonů u nás, kde není pochyb o tom, že šlo skutečně o muflony, probíhalo v druhé polovině 19. století. Nejprve byli vysazeni do Staré obory u Hluboké nad Vltavou, odtud se postupně rozšířili do dalších oblastí. Zejména kamenitých a hornatých, kde si mohou obrušovat neustále dorůstající kopýtka „spárky“.

Potrava

Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu přijímané potravy tvoří trávy asi 70%, listí stromů a keřů asi 15% a polokeře okolo 10%. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Dostal se tedy do rozporu s ekonomickými zájmy člověka. V mnoha oblastech došlo k výrazné redukci nebo dokonce likvidaci muflonů. Muflon je opakem srnčí zvěře, a to nejen z hlediska složení potravy.

Je to typický stádový druh a celý rok žije v různě četných stádech rozdělených podle pohlaví, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Základem je rodinné stádo, které vodí stará a zkušená muflonka. Tato muflonka je dobře rozeznatelná podle bílé hlavy. Stádo hlídá s velkou obezřetností. Mufloni mají velmi dobře vyvinutý sluch, čich i zrak a dokážou zaznamenat člověka na vzdálenost více než jeden kilometr.

Rozmnožování

Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí asi po 22 týdnech, většinou po jednom, někdy po dvou mláďatech. Mláďata se rodí nejen všem dospělým muflonkám, ale dokonce i silným muflonkám starým poze jeden rok. Muflončata se rodí již počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června. Hlas muflonní zvěře je podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu. Varovným signálem při vzrušení je ostré syknutí. Mufloní zvěř má na hlavě rohy, toulce a od paroží jelenovitých se liší tím, že se neshazují, stále přirůstají a jsou produktem kůže jako srst či spárky a nemají charakter kosti. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze mufloni, kteří je používají při soubojích. Mnohé muflonky je nosí také, jsou však malé nejvýše 16cm dlouhé. Povrch toulců je vrubován a podle vrubů lze poznat věk muflona.

Jelen sika

Jelen sika (Cervus nippon nippon)

 

Vzhled

Jelen sika je menší než jelen lesní. V kohoutku je vysoký do 120 cm. A váží od 80 do 100 kg. V létě je kaštanově hnědý, s velkými bílými skvrnami uspořádanými v podélných řadách. Na hřbetě je podélný černý pás, okolí ocasu čistě bílé. V zimě skvrny mizejí, srst je pak šedohnědá. Dalším rozdílem od jelena lesního je kratší z profilu trojúhelníková hlava a menší paroží, které má obyčejně 8 výsad.

Rozšíření

Původní domovinou siky je Mandžusko, východní Čína, Japonsko, Korea a na sever zasahuje až do Ussurijského kraje v Rusku.
U nás mimo zoologických zahrad a obor se vyskytuje především ve zmiňované Manětínské vrchoviny odkud se rozšířil především na Tachovsko, Domažlicko a okolí Slavkovského lesa. V podstatě se s nim můžeme setkat ve větší části Plzeňského a Karlovarského kraje.

Způsob života a potrava

Jelen sika žije téměř stále ve větších nebo menších tlupách. Kromě doby říje, kdy se obě pohlaví stýkají, žijí laně s mláďaty v mateřských tlupách a jeleni se sdružují do zvláštních, vesměs málo početných, v nichž zůstávají téměř až do říje. Tlupu holé zvěře vede vždy zdravá a zkušená matka, láčava, která však nemusí být vždy starou laní. Tlupu jelenů zpravidla vede její nejmladší člen, kdežto staří jeleni bývají většinou vzadu. Na Domažlicku v oblasti Sedmihoří jsem nikdy nespatřil větší stádo než 5- 7 kusů. Siky mají rádi střídavé poměry porostní a terénní s proměnlivou pastvou. Za normálních situace má během 24 hodin potřebu se asi 8 krát pastvit.
K večeru opouští svá lože a přechází zprvu v travnatých houštinách, později se setměním vytahuje do sečí, lesních luk a někdy i do polí. K ránu se pak opět vrací do houštin, kde zalehává. I zde ovšem existují výjimky. Pozoroval jsem v červenci pastvící se jeleny uprostřed rozsáhlého jeteliště kolem šestnácté hodiny.
Potravou siky jsou letorosty a větvičky keřů i stromů, různé byliny, hlízy, houby, živá kůra, listy, pupeny a plody stromů, zvláště žaludy, bukvice, kaštany, jeřabiny, ovoce pláňat i různá zelenina a polní plodiny. V zimě jsou to z více než 60% lesní dřeviny. Velké škody působí především loupáním a ohryzem lesních dřevin. Citelný může být i okus kultur.
Jako všichni přežvýkavci potřebuje nezbytně i sika kuchyňskou sůl k vázání množství drasla v rostlinné potravě.

Rozmnožování

Říje jelena siky probíhá od září až do listopadu. Proti jelenu lesnímu neprobíhají boje o laně u siky tak urputně. Přesto hlavně v oborách v omezeném prostoru může souboj dvou samců skončit tragicky. Stejně tak může říjný jelen napadnout i člověka. Ve volné přírodě je toto nebezpečí minimální.
Laň klade jednoho, zřídka dva kolouchy po 220 dnech březosti zpravidla v červnu. Mládě kojí až do příští říje i když zelenou potravu přijímá kolouch již od druhého měsíci života. V zajetí se sika dožívá až dvaceti let.
V literatuře se můžeme setkat s názorem, že jelen sika se kříží s jinými druhy jelenovitých. Tento názor je pravdivý v případě jeho nejbližšího příbuzného jelena Dybowského ( Cervus nippon hortulorum) a dojít k němu může pouze v zajetí. Nesetkal jsem se ještě s tím, že by se křížil s našim jelenem lesním ( Cervus elaphus). Naopak často slýchávám názory odborné i laické veřejnosti zabývající se zoologií, ekologií či myslivostí, že v místě svého rozšíření sika vytlačuje našeho původního jelena.

Ochrana

Podle vyhlášky 245/ 2002 Sb. Ministerstva zemědělství ze dne 7. června 2002 je podle §. 1 písmeno n) povolena doba lovu jelena siky ( jelen, laň a kolouch ) od 1.8. do 31. 12. s výjimkou celoročního odchytu v oboře při překročení normovaných stavů.
Přes škody, které v oblastech přemnožení sika působí se domnívám, že je zajímavým zpestřením naší fauny a rozumným odstřelem se dají jeho stavy udržet na odpovídající úrovni.

český název	Jelen sika
latinský název	Cervus nippon nippon
hlavní znaky	Menší než Jelen lesní evropský, v létě kaštanově hnědý s bílými skvrnami, v zimě šedohnědý.
způsob života	Skrytě v lesních porostech, na pastvu vychází po setmění. Žije v menších, výjimečně i větších tlupách.
rozšíření ČR	jihozápadní Čechy
rozšíření svět	Mandžusko, východní Čína, Japonsko, Korea a na sever zasahuje až do Ussurijského kraje v Rusku.
potrava	Letorosty a větvičky keřů i stromů, různé byliny, hlízy, houby, živá kůra,listy, pupeny a plody stromů, zvláště žaludy, bukvice, kaštany, jeřabiny, ovoce pláňat i různá zelenina a polní plodiny. V zimě z více než 60% lesní dřeviny.
doba březosti	220 dnů
počet mláďat	1- 2
ochrana	Dle vyhlášky 245/ 2002 Sb. Ministerstva zemědělství ze dne 7. června 2002

zdroje:
Příroda.cz
Světem zvířat I. díl - savci (Dr. Hanzák, Dr. Veselovský. Albatros, Praha 1975)
Myslivost (Kolektiv autorů. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1966)
The Children´s Animal World Encyklopedia in colour (The Hamlyn Publishing Group Limited, London 1968 Kolektiv autorů)
Příroda v ČSSR (Dr. Čihař a kolektiv. Práce, Praha 1978)
Převzato z priroda.cz

Jezevec

Jezevec lesní

Základní informace o jezevcích.

Úvod

Jezevci lesnímu byla dosud v naší odborné literatuře věnována nedostatečná pozornost. Dosti často se setkáváme s rozporuplnými názory na tohoto živočicha, který svým skrytým způsobem života v přírodě uniká naší pozornosti. Proto v následujícím textu uvádíme pro zájemce stručný přehled základních informací.

Systém jezevců.

Jezevci patří mezi lasicovité šelmy, které se podobají tvarem těla a způsobem života spíše medvědům než typickým lasicím. Lasicovité šelmy se dělí do 68 druhů členěných do 5 podčeledí. Podčeleď Melinae zahrnuje 9 druhů v pěti rodech. Rod Arctonyx zahrnuje jediný druh - jezevec bělohrdlý - který je rozšířen v jihovýchodní Asii a má mnoho poddruhů. Rod Melogale, rozšířený v tropické jihovýchodní Asii má 4 druhy (jezevec šedý, bělolící, fretkovitý a hnědý). Rod Mydaus zahrnuje j. smrdutého, který se vyskytuje v oblasti Jávy, Sumatry a Bornea. Další druh - j. krátkoocasý - se vyskytuje pouze na Filipínách. Rod Taxidea představuje jen j. americký, jenž se vyskytuje ve čtyřech poddruzích v Severní Americe. Konečně rod Meles zahrnuje jediný druh – jezevec lesní - Meles meles. Pro Evropu uznáváme 5 podruhů a v asijské části areálu je to nejméně 6 poddruhů.

Rozšíření jezevce v Evropě

Minimální odhadovaná populace jezevců v Evropě je 1,2 mil. jedinců. Skutečný stav může tento údaj převyšovat, jeho populace se jeví jako stabilní a nebo mírně vzrůstající. Jezevec lesní je v současné době chráněným druhem ve Velké Británii, Irsku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Belgii, Nizozemí, Albánii, Řecku, Estonsku, Lucembursku a Maďarsku. V Rakousku a Finsku jsou chráněny samice v době kojení, v Bulharsku, Makedonii a Rakousku ho lze lovit celoročně. Na Slovensku se odhaduje počet na 2700 až 3800 kusů. Oficiální statistiky uvádějí roční lov v celé Evropě asi 118 tisíc jezevců.

Morfologie a anatomie

Mezi samci a samicemi nejsou výrazné rozdíly. Samci jsou až o 20 % větší, samice má užší hlavu a štíhlejší krk. Zřídka je možné spatřit při čištění srsti vnější genitály jezevců, u samců je nápadný šourek a u samic jsou zřetelné prsní bradavky. Životu v norách je velmi dobře přizpůsobena jejich stavba těla. Je nízké, zavalité, klínovitě rozšířené do stran. Hlava je malá, krk mohutný, tělo dlouhé a ocas krátký. Nohy jsou krátké a silné. Kůže jezevců je velmi tuhá a silná, přitom ale extrémně volná. Jezevec je vysoký v kohoutku asi 35 cm. Zavalitý vzhled způsobuje silná vrstva podkožního tuku (45 mm). Hmotnost činí v průměru 12 – 15 kg, nejtěžší je před zimou, nejlehčí v dubnu až červnu (o 2-3 kg).
Hlava jezevce je štíhlá a dopředu se protahuje v čenich, který jezevci používají k rytí, podobně jako prasata. Přitom mohou částečně uzavírat nozdry. Oči jsou malé s tmavě hnědou duhovkou a kruhovou zornicí. Zrak není nejdůležitějším smyslem jezevce. Ušní boltce jsou malé, přilehlé a protože jsou bíle lemované, jsou dobře patrné. Posunutím jejich zadní části dopředu dojde k uzavření ušních otvorů, což je důležité zejména při hrabání v půdě.
Srst je dlouhá a hrubá, pesíky jsou řídké, podsada naopak měkká a hustá. Chlupy zimní srsti měří až 10 cm. Na hřbetě mají bílé až šedé chlupy asi 2 cm široký černý proužek. Podsada je žlutavá a dlouhá asi 4 cm. Letní srst je kratší, tmavší a řidší. Srst na hlavě a krku je krátká, bílá s charakteristickými černými pruhy na obou stranách. Mláďata mají srst bílou a měkkou. Později jejich zbarvení přechází od sytě šedé do žluté až světle hnědé. Na spodní straně těla je poměrně řídká černohnědá srst. Černé jsou i končetiny a spodní strana krku. Chlupy na ocase jsou šedobílé. Zbarvení podléhá značné variabilitě v rámci celého areálu rozšíření. K línání srsti dochází jednou ročně beze změny zbarvení a začíná asi měsíc po probuzení ze zimního spánku a výměna je dokončena na podzim.
Končetiny jsou velmi dobře uzpůsobeny k hrabání, chodidla jsou neosrstěná, mají 5 prstů zakončených velkými nezatažitelnými drápy, zadní chodidlo je menší než přední, měří 7 – 10 cm. Drápy používají nejen hrabání a čištění srsti, ale také k obraně.
Srdeční frekvence je průměrně 150 – 180 tepů za minutu, žaludek má objem asi 0,6 litru, střevo je 12 krát delší než délka jeho těla a jeho délka umožňuje všežravému jezevci lépe zpracovávat i rostlinnou potravu. Slepé střevo chybí.
K ukládání podkožního tuku dochází koncem léta a na podzim. Většina tuku se ukládá mezi svalstvo a kůži.

Pohyb a aktivita

Jezevec došlapuje celou plochou chodidla, při pomalé chůzi se drápy zadních končetin často otiskují do otisků bříšek prstů předních končetin. Délka kroku je při chůzi od 25 do 50 cm, při klusu 70 až 80 cm. Rozkrok činí kolem 15 cm.
Charakteristickým pohybem jezevce je těžkopádná a plouživá chůze, dovede ale i klusat a krátce běhat, umí také couvat. Neumí skákat a špatně šplhá, ale dovede plavat.
Jezevci jsou převážně noční nebo soumrační živočichové. V létě vycházejí z nor mezi západem slunce a soumrakem. Od října do dubna pak vždy až za tmy. Krátké letní noci limitují čas aktivity jezevců na povrchu. Dostupnost potravy je přitom jedním z nejdůležitějších faktorů, jenž ovlivňuje vycházení jezevce z nory. Čas návratu do nor je zatím prostudován mnohem méně něž doby vycházení z nor. Jezevci vyhledávají potravu během noci každý víceméně samostatně. V zimě je aktivita j. mnohem menší než v létě. V prosinci a v lednu snižováním jejich teploty upadají do nepravého zimního spánku. V zimě vycházejí z nor nepravidelně a to jen asi na půl až 1 hodinu denně.

Chrup

Ačkoliv patří do řádu šelem je všežravcem což se odráží v uspořádání jeho chrupu. Mléčný chrup má celkem 32 zubů, v trvalém chrupu je 38 zubů. Délka horního špičáku je asi 15 mm. Ve čtvrtém měsíci je chrup již trvalý.

Pachové žlázy

Jsou charakteristickým znakem lasicovitých šelem. Komplex pachových žláz se u jezevce skládá ze dvou řitních váčků a podocasního vaku. Pach výměšků podocasních žláz se může udržet na různých předmětech velmi dlouho. Jejich činnost může být vyvolána leknutím, překvapením, či vzrušením různého druhu. Pohled na význam pachových žláz se postupem doby vyvíjel. Slouží ke vzájemnému rozpoznávání členů rodiny, partnerů v době páření a také slouží jako pachová komunikace při vyhledávání potravy. Pachové značky umisťují jezevci přitisknutím anální oblasti těla většinou na nápadných místech krajiny. Frekvence je nejvyšší při hranicích teritoria a na potravních ploškách.

Smysly

Nejlépe jsou u jezevce vyvinuty čich, který je jejich nejdůležitějším smyslem a sluch. Zrak je vyvinut velmi slabě. Hlasové projevy jezevce jsou velmi časté a hlučné. Jezevci mezi sebou nekomunikují na dálku jako psovité šelmy. Nízké tóny jsou patrně projevem agresivity, vysoké vyjadřují strach. V klidném pohybu na své pěšině jezevec chrochtá, sípe či mručí, při žraní hlasitě mlaská, vyplašený ale funí a frká. Při spokojenosti mručí, vzrušení vyjadřuje vrčením či jekotem. Hmatovými orgány jsou především chlupy a to zejména na čenichu.

Biotop

Jezevci obývají velké množství různých biotopů. Jejich nory byly nalezeny v lesích (jehličnatých i listnatých), remízcích, polích, zahradách i opuštěných lomech a dolech. Vyskytují se jak v rovinách, tak i v hornatých oblastech, ale i bažinách nebo vřesovištích. Obývají všechny biomy v Evropě, kromě tundry. Mimořádná adaptibilita a schopnost jezevců obývat nejrůznější biotopy nepochybně přispívá k úspěšnosti tohoto druhu. K hlavním faktorům ovlivňující výskyt jezevce patří vhodnost lokality ke hrabání nory a dostatek potravy. Místo k norám musí být suché a relativně teplé. Převážná část nor se nachází ve svazích. Přítomnost vegetačního pokryvu je také důležitým kriteriem výměru lokality pro noru. Dostupnost vody je důležitá, většina nor se nachází nejdále do 1 km od nějakého zdroje vody. Konečně je nezbytné, aby nora byla na klidném místě i když je nacházíme také na rušených lokalitách.

Nora

Hrabání nor a další rozsáhlá činnost s tím související je jedním z charakteristickým prvků chování jezevce. Složitý systém nor, které jezevci stále rozšiřují a přestavují se nazývá hrad. Dosahuje často značných plošných i hloubkových rozměrů. Jezevčí nory se odlišují od liščích tím, že před vchody (vsuky) do nich jsou velké hromady hlíny a vedou k nim vyšlapané pěšiny. V okolí jezevčích nor nacházíme zbytky potravy jen zřídka. V oblastech, kde je dobrá potravní nabídka a klid obývají j. své hrady i celá staletí. Typický jezevčí hrad mívá 3 až 10 vsuků. Hrady se skládají z chodeb, strop je klenutý a dno rovné, jsou vysoké kolem 30 cm a široké kolem 45 cm. Chodby vedou různými směry a mohou být uspořádány v patrech. Vnitřek nor je suchý a čistý a působí dojmem pořádku. Brlohem jezevce je rozšířená chodba na jejím konci. Prostor je tak velký, že se tam vejdou 2 dospělci či matka s mláďaty. Kolmé vertikální chodby vedoucí k povrchu jsou větrací šachty. Mohou být dlouhé až 120 cm. Uvnitř komplexu nor je relativně konstantní teplota, teplotnímu rozsahu od – 4 do + 33 ° C v okolí nor na povrchu během roku odpovídá teplota uvnitř nor od + 6 do + 19 ° C. Relativní vlhkost uvnitř komor dosahuje běžně od 70 – 80 %.

Vztahy k jiným živočichům a člověku

Není divu, že prostorné jezevčí nory využívají i jiní živočichové. Vosy a čmeláci si staví hnízda blízko vchodů do nor. Nory využívají drobní hlodavci (myši a hraboši) či králíci a dokonce i potkani. Neosídlené nory využívají kuny, tchoři, a divoké kočky, jinde v Evropě i vlk či dikobraz. Poměrně často se zde setkáme se psíkem mývalovitým a u nás zejména s liškou obecnou.
Vliv člověka na jezevce se projevuje zejména prostřednictvím dopravy, protože na silnicích ročně v Evropě uhyne min. 100 tisíc jedinců. Spolu s lovem to může představovat hlavní důvody úbytku populace druhu. Proto se některých státech jezevčí nory přemisťují ze zranitelných oblastí do umělých nor a podél komunikací se staví ochranné ploty či podchody.

Potrava

Jezevec přijímá nejvíce potravy mezi 20. až 4. hodinou v noci. Množství a druh potravy značně kolísá v závislosti na oblasti. V Evropě lze vysledovat geografickou proměnlivost potravního spektra od západu (žížaly) na východ (ovoce). Velký vliv zde sehrává roční období. Nejlépe jezevci prosperují tam, kde mají širokou mozaiku různých biotopů a tím i širokou potravní nabídku během celého vegetačního období. Dle výzkumů se průměrná potrava jezevce skládá z ovoce (24 %), kroužkovců a měkkýšů (22 %), hmyzu (15 %) a obilovin (13%). Ptáci a savci se podílí na potravě ze 17 %, obojživelníci 7 % a plazi tvoří 2 %. Nesmíme zapomenout na mršiny, které jsou hojným a snadno dostupným zdrojem potravy. Vodu pijí jezevci pravidelně, v zajetí jezevec denně vypije asi 1 litr.

Rozmnožování

Mnohé otázky rozmnožování jezevce byly objasněny teprve nedávno. Samec se samicí tvoří často celoživotní páry. Páření probíhá celý rok a je závislé na době ovulace samic. Pro rozmnožování jezevců je charakteristická utajená březost, která zajišťuje, nezávisle na době páření vývoj plodu a následný vrh až ve vhodném období. V sociální skupině jezevců rodí obvykle jen jedna, tzv. dominantní, samice ročně. V době chrutí často dochází k prudkým soubojům mezi samci.
Samec sleduje samici třeba celé dny a nejprve se k samici přibližuje velmi pomalu. Samice na něj zpočátku cení zuby a snaží se uniknout, před vlastní kopulací protahuje hlavu a zaujme podřízený postoj. Samec ji značkuje výměšky podocasních žláz a začíná vyluzovat hlasitý přerušovaný ječivý zvuk. Samice se pak asi 10 minut točí dokola na obě strany, samec se pak vyšplhá na záda samice a pevně ji sevře pomocí předních končetin, samice během páření často mručí. Vlastní páření může trvat 10 minut, s přestávkami až 90 min. Po kopulaci samice uteče. K páření dochází většinou v blízkosti nor. Samice nemusí mít mláďata pravidelně každý rok, v oblastech vysoké hustoty jezevců samice rodí až ve věku 5 let. Obvykle má samice první mláďata ve druhém či třetím roce života.
Průměrná délka březosti je u nás 210 – 240 dnů a období utajené březosti z toho zabírá 150 – 170 dní. Stanovit dobu vrhu mláďat není snadné, protože k němu dochází v podzemní komoře. Většinou je to od ledna do března. V jednom vrhu se rodí v průměru 3 mláďata, z toho obvykle přežívají zhruba dvě. Produkce mléka trvá až 12 týdnů, po odstavu mláďata mimo mléka nalézají potravu kolem nory. Zpočátku jim samice vyvrhuje větší množství natrávené potravy. Od 15 týdne života se živí samostatně. Novorozená jezevčata se rodí slepá a holá. Váží kolem 85 g a jsou choulostivá vůči chladu a vlhku. Zbarvení těla jako rodiče získávají do 3 měsíců. Koncem léta jsou již mláďata schopna pohybovat se na větší vzdálenosti, ve věku 6 měsíců opouštějí matku a začínají si hledat či hrabat vlastní nory. O mláďata převážně pečuje jejich matka, ale při výchově mláďat mohou v některých případech pomáhat dominantní samici jí příbuzné samice tj. sestry či dcery - pečovatelky. Úloha samce při výchově mláďat dosud nebyla zcela objasněna.

Chování

Jezevci jsou sociálně žijící živočichové. Tvoří hierarchicky uspořádané skupiny příbuzných i nepříbuzných jedinců. Všichni členové jezevčí society se navzájem znají a obývají společné teritorium. Ustálená societa má průměrně kolem 4 - 5 jedinců, nejčastěji se vyskytují skupiny o dvou dospělých párech. V početnější skupině zaujímá dominantní postavení obvykle jediný pár. Jedná se o nejzdatnější jedince, které jsou nadřízení ostatním samicím a mláďatům. Sociální organizace jezevců je udržována komplikovaným systémem zrakových, zvukových a hlavně pachových signálů. Důvodem proč jezevci žijí ve skupinách jsou mimo pomoci při hrabání nor zejména výhody při obraně potravních zdrojů a teritoria vůbec, přičemž při kolektivní ochraně zdrojů navíc odpadá soupeření mezi členy society.
Hravé chování pozorujeme hlavně u mláďat, rozlišujeme několik základních her. Časté je např. honění, kousání, a přetahování, která se odehrávají na místech zvaných hřiště. Při hrách se prolínají agresivní i sexuální prvky. Ke hraní slouží i různé předměty, které si mláďata značkují výměšky podocasních žláz. Mláďata a dospělí jezevci si často hrají společně. Hra má různé funkce, napomáhá fyzickému vývoji a koordinaci pohybů. Jezevci při nich získávají mnoho nových zkušeností a pomáhá jim i zbavit se přebytku energie. U jezevců má tělesný kontakt důležitou funkci pro vývoj sociálních vztahů ve skupině.
Můžeme sem zařadit i tzv. komfortní chování tj. čištění srsti, slunění, válení, drbání, protahování a otřepávání. Při čištění vykazuje jezevec některé specifické čistící pohyby. Nezaujímá přitom žádnou typickou pozici, ale čistí se v průběžně zaujímaných polohách vstoje, vsedě a vleže. Čištění provádí končetinami, ústy, případně protřepáváním těla. Vzájemné čištění srsti jiným jedincem je velmi časté. Dochází pak při něm i k přenosu pachu z jednoho jedince na druhého. Výsledný pach je potom významným identifikačním prvkem členů society. Otírání či drbání těla o kameny či stromy se u jezevce vyskytuje zřídka. Koupání je velmi oblíbené zejména v horkých dnech, kdy se koupou i několikrát denně.

Teritorium

U jezevců hájí jedna skupina teritorium proti jiné skupině. Nároky na jeho velikost se z různých důvodů liší. Nejvýraznější projevy teritoriality můžeme zaznamenat v období páření. V době vrhu mláďat užívají samice jen omezenou část teritoria do 10 ha. Průměrná plocha teritoria jedné skupiny je asi 50 ha. Při svých pochůzkách urazí jezevec za noc i 5 – 6 km. Za hodinu jsou schopni urazit v závislosti na aktivitě asi 600 m. Nejaktivnější jsou přitom v okruhu 400 až 500 m od nory. Jezevci neoznačují své teritorium jen po jeho obvodu, ale i na pěšinách, které jím procházejí. Sekretem podocasních žláz značkují především vyvýšená místa a to až do 40 cm nad povrch země. Zvláště na hranicích teritoria může docházet k soubojům a vytlačování. Dospělí jedinci stojí přitom k sobě čelem a útočí hlavně čelistmi na krk nebo kořen ocasu. Typickým pohybem je rychlý výpad zespodu na krk protivníka, kterým se snaží soka převrátit na záda. Stejně bojují např. i se psem.

Nepravý zimní spánek

Zimní spánek je adaptací k přečkáni období s nedostatkem potravy. Nedochází při něm k výraznějšímu zpomalení životních funkcí jako u typických zimních spáčů. Zimní spánek jezevce v našich klimatických podmínkách trvá 3 – 4 měsíce. Za mírného počasí či oblevy může jezevec noru opustit. Chodívá se napít a vyprázdnit. Za slunečného a teplejšího zimního počasí se vyhřívají před norou nebo zde suší stelivo. Je známo, že si dovedou regulovat teplotu v norách uzavíráním vchodů senem a hlínou.

Veterinární problematika

Jezevec, podobně jako ostatní šelmy, je hostitelem a mezihostitelem původců různých nemocí, které mohou být přenosné jak na hospodářská zvířata, tak na člověka.
Z virových onemocnění je jezevec mezihostitelem především vztekliny a tuberkulózy skotu. Z parazitů vnějších jsou to blechy, klíšťata, vši, prašivina a z parazitů vnitřních kokcidióza, toxoplasmóza, trichinelóza, plicnivky, motolice, tasemnice a další. Jezevec je rezervoárem některých význačných onemocnění, a proto je pro budoucí prevenci nezbytné sledovat vývoj jeho zdravotního stavu celoplošně.

Lov, ochrana a management

Plány hospodaření s jezevcem má dnes zpracováno velmi málo států. Protože v některých zemích Evropy je jezevec přísně chráněn, celkový stav populace není znepokojující. Hospodaření s jezevcem a jeho ochranu bude nutné uvést do souladu s doporučeními a závěry Rady Evropy. Střední hustotu 0,1 – 0,99 ks/km? vykazuje většina států Evropy, včetně ČR. Podmínky lovu bude však nutné přehodnotit. Pozornost člověka zaměřená na jezevce se musí stát aktivním systémem managementu, jehož součástí bude monitoring populace u nás. Nesmí se přitom dopustit pokles populace jezevce pod kritickou mez. Při konfliktech pak lze uvažovat o regulacích. Lov by měl být takový, při kterém se zvíře netrýzní. Správně regulovaný a plánovaný lov neohrožuje populaci tak jako jeho úbytek způsobený jinými faktory (např. automobilová doprava). Pod pojmem regulace ale nelze spatřovat pouze snižování stavů, ale v případě potřeby i zvyšování populační základny reintrodukcí do míst, kde se vyskytuje v nízkých počtech.
Vztah člověka k jezevci byl dosti rozporuplný, našli se jedinci, kteří volali po jeho ochraně a zase jiní jej řadili do kategorie zvěře škodlivé. Nesporným faktem je, že u nás nikdy nedošlo k plošné likvidaci druhu ani k akutnímu nebezpečí jeho úplné likvidace. Jezevec je dnes ve většině států Evropy považován za lovnou zvěř. V mnoha oblastech byl zájem o jezevce spojen s výcvikem psů norníků. Odborníci jsou přesvědčeni, že povolený a správně prováděný lov není dnes hlavní příčinou poklesu početní stavů.
U nás byl jezevec, na rozdíl od většiny zemí Evropy mimo hlavní pozornost lovu, díky bohatým možnostem lovu jiné zvěře. Ke změně názoru na jezevce došlo v 19. století, kdy se pozornost začala věnovat drobné zvěři. Po roce 1848 docházelo k jeho pronásledování především od sedláků-myslivců. Proto byl celoroční lov zakázán od roku 1870. Od začátku 20. stol. se zase mohl lovit celý rok. Zákon o myslivosti zařadil jezevce mezi zvěř škodlivou a s dobou lovu od 1. srpna do 15. listopadu. V zákoně o myslivosti z roku 1962 byl jezevec definován jako tzv. srstnatá škodná s dobou lovu od 1.8. do 30.11. V r. 1988 se stanovilo celoroční hájení jezevce a lov bylo možné povolit jen na základě řádně zdůvodněné žádosti. V roce 1992 bylo v zákoně o myslivosti zrušeno rozdělení zvěře na škodou a užitkovou a jezevec patří do kategorie zvěř srstnatá. Dnes je jezevec hájen po celý rok podle vyhlášky z roku 1996 s jedinou výjimkou. V současné době se navrhuje lov na 2 měsíce v roce. V minulosti se jezevec lovil např. sháněním, vykuřováním a plynováním, norováním, nechyběly ani sklopce a železa. Po přijetí zákona na ochranu přírody a krajiny a proti týrání zvířat se staly tyto způsoby lovu již neúnosné. Nejvhodnějším metodou lovu je odstřel na čekané.
Trofejí z jezevce jsou lebka, kůže, penisová kost, využívá se srst, v některých oblastech maso jezevce, které se stále pojídá a nesmíme zapomenout na tuk - jezevčí sádlo, které je používáno v lidovém léčitelství.

Výskyt

V r. 1970 odhadoval Mottl populaci jezevců u nás na 13 tisíc kusů. Celostátní sčítání Zejdy a Nesvadbové z roku 1983 odhadlo populaci na 17 tisíc kusů. V posledních letech se početnost populace jeví jako stabilizovaná s mírně vzrůstající tendencí. Poslední inventarizace populace jezevce byla uskutečněna v letech 1996 – 1999 na celém území Moravy kolektivem pracovníků Univerzity Palackého v Olomouci. Akce se především zaměřila na inventarizaci nor. Trvalý výskyt jezevce byl zjištěn na 56 % území a přechodný na 6 % rozlohy Moravy. Ve všech trvale osídlených honitbách bylo nalezeno celkem 1766 jezevčích hradů, což je 6,74 hradů na 1000 ha honební plochy celkem a 20,53 hradů na 1000 ha honební plochy v kategorii lesní půda. Jezevec se vyskytuje na celém území Moravy víceméně rovnoměrně. Na základě výsledků průměrné hustoty stanovené pro Moravu lze odhadovat současný stav populace j. v ČR na 13 500 kusů. Pro získání komplexních výsledků je nutné uskutečnit inventarizaci na celém území ČR.

Návrhy na opatření k řádnému hospodaření s jezevcem u nás

- provést v nejbližší budoucnosti objektivní monitoring jezevce v celé ČR
- provést potřebná legislativní opatření pokud se týká lovu
- pravidelně sledovat jeho zdravotní stav
- uvažovat o dotacích státu na ochranu, přikrmování a vhodnou úpravu biotopů tam, kde se jezevci vyskytují
- informovat veřejnost o výše uvedených závěrech.
Zpracováno podle publikace T. Matyáštíka, V. Bičíka a L. Řeháka: Jezevec lesní – jeho biologie a význam v ekosystému, kterou vydalo nakladatelství a vydavatelství Venator, Praha v roce 2000.

Jelen evropský

Jelen evropský

 

Jelen evropský, (Cervus elaphus Linné, 1758) z čeledi jelenovití (Cervidae) je naší největší spárkatou zvěří. Samci mají parohy, které každý rok shazují.

Přiblížení rozšíření jelena v Evropě

Jelen evropský žije v Evropě, severozápadní Africe, v Asii po jižní Čínu, Severní Americe a je vysazen na Novém Zélandu.

Ve střední Evropě se stýkají areály dvou poddruhů - jelena západního (Cervus elaphus hippelathus) a jelena karpatského (Cervus elaphus montanus). Genetická čistota těchto druhů je však narušena křížením mezi sebou, s jinými poddruhy jelena lesního a možná i křížením se sikou.

 

Vedle prasete divokého je jelen další původní druh našich sudokopytníků. Jeho přežití do současné doby je výsledkem péče ze strany panovnických rodů, šlechty a jejich mysliveckých hospodářů, později soukromých i státních lesních správ a mysliveckých sdružení. V některých oblastech, např. v Pošumaví, byla však hustota výskytu přerušena, populace byla vystřílena a po určité době obnovena ze zvířat cizího původu. Zdá se, že jelen je původně lesostepní druh, dnes žije hlavně v rozsáhlých lesích středních a vyšších poloh v České republice i na Slovensku. V Čechách se vyskytuje v pásmu sudetských pohoří podél hranic a v oblasti Brdské vrchoviny.

Biotop

Původně byli jeleni zvířaty otevřených plání, stepí a jiných bezlesých prostor. O tom dodnes svědčí jeho anatomie i rozvětvené paroží zcela nevhodné do lesa. Les se pro jeleny stal kdysi v minulosti východiskem z nouze, nejspíše v důsledku lovu ze strany lidí.

Jeho současným typickým životním prostředím jsou rozsáhlé lesy s nepříliš hustým podrostem, zato s dostatkem světlin a pásů křovin v obvodě. K odpočinku vyhledává mlází a laně rodí mláďata ve skrytu mezi houštinami.

Popis

Typickým znakem jelenovitých savců je to, že samcům na hlavě vyrůstají rozvětvené parohy. Tento útvar jim každý rok opadává a znovu dorůstá.

 

Nepočítáme-li několik izolovaných populací losů, je jelen lesní naším největším volně žijícím kopytníkem. Samci jeho karpatského poddruhu chováni v některých oborách dorůstají hmotnosti 200-250 kg a v kohoutku měří plných 140 cm. Laně jsou o něco menší, v dospělosti váží mezi 80 a 140 kg a dosahují výšky od 1 do 1,5 m.

 

Hladká srst jelena je od jara do léta zbarvena rezavě, pak se od začátku podzimu do konce zimy přebarví do šedohněda. Zimní srst je mnohem hustští než letní. Jelení mláďata - koloušci - mají od stáří osmi či deseti týdnů rezavé zbarvení s bílými skvrnkami. Z koloucha vyroste buď laňka, nebo špičák a posléze vidlák. Teprve pak se projeví pohlavní dvojtvárnost.

 

Parohy jsou mohutné a u starších jelenů silně větvené, počet výsad ale není totožný z věkem. V některých oborách jsou chováni bílí jeleni, nejsou to však albíni. Ocas měří 12-15 cm, zadní noha 45-55 cm, ucho 15-18 cm a lebka 31,5-43 cm.

 

Snadno poznáme troubení jelena v říji - má nejsilnější hlas ze všech našich jelenovitých. Stopy jelení zvěře jsou velké, vpředu zaokrouhlené, paspárky se otisknou jen na měkkém terénu. Trus je válečkovitý, u samce na jednom konci zašpičatělý, na druhém prohloubený, u samic na obou koncích stejný. Zimní trus se skládá z jednotlivých kusů, letní tvoří spojené „balíčky“.

Potrava a smysly

Jelen lesní je výlučně býložravý přežvýkavec. Složení potravy se ale mění v závislosti na roční době. V kterémkoli období se jelení zvěř živí zejména velkým množstvím travin a bylin, které spásá na lesních mýtinách, podél cest a okolo lesa, zkrátka na všech místech, kde je díky slunečnímu světlu světlu rostlin dostatek.

 

Jedinou výjímkou jsou dny, kdy je země přikrytá příliš vysokou vrstvou sněhu. Byliny a tráva reprezentují v příhodných měsících až 80 % jelení stravy. V noci se stádo odvažuje vyjít i na otevřenější prostranství a spásá na polích obilí nebo kukuřici. V zimě stoupá v denní porci potravy zastoupení keřů a dřevin: jeleni se živí ostružníkem, břečťanem nebo okusováním kůry mladých stromků. Mají také rádi kůru a větévky břízy, habru a borovice lesní. Dostatek energie dostává vysoká zvěř i z plodů - bukvic, kaštanů a žaludů. Chutnají jí ale též padaná jablka, krmná řepa a mrkev.

 

Jeleni byli vždy pronásledováni nepřáteli - zpočátku to byli jen medvědi, vlci, rysové a rosomáci, později i lidé. Aby jeleni vůbec ubránili holý život, vyvinulo se jejich tělo tak, že k tělesné síle získali i rychlost, vytrvalost a schopnost výborně plavat. Kromě toho mají jeleni velmi citlivé smysly. V rozporu s všeobecně vžitou představou o nevalném zraku přežvýkavců tito lesní savci výborně vidí, mají jemný sluch, přičemž dovedou zachytit i směr, odkud zvuk přichází, a jejich čich je rovněž citlivý.

Rozmnožování

Období rozmnožování, známé jako jelení říje, se oproti našemu kalendáři maličko předchází, protože nečeká na říjen, ale vrcholí již koncem září a v říjnu doznívá. Samec, kterého se zmocnila horečnatá touha po soubojích a po samicích, si vybere příhodný palouk v blízkosti vyhlídlého stáda laní. Tady hlasitým troubením dává najevo svou přítomnost a sílu. Dostavíli-se sok, odpovídají si oba nejprve troubením. Pak následuje fáze, kdy oba nápadně často ždímají (močí), nabírají a rozhazují parožím trávu a otírají o větve výměšek (světlomaz) předočních pachových žláz (slzníků). Kelkou rozprašují do vzduchu pach anální žlázy a vzájemně měří své síly.

 

Každý ze soků se snaží vypadat co největší a nejsilnější a vydávat co nejmohutnější troubení. Všechny tyto vizuální, zvukové a pachové signály mají za cíl odradit slabšího soka od souboje. Výrazně slabší jedinci také obvykle nepokoušejí štěstí a vyklidí pole. Pokud se však sejdou víceméně stejně zdatní samci, začne úchvatná podívaná: oba soupeři se čelně srážejí parožím a snaží se jeden druhého zasáhnout náhlým výpadem do boku.

 

Prudkost a síla úderů je ohromující. Přitom však se soupeři nedopouštějí žádných surovostí a vítěz, jakmile zažene poraženého na útěk, se brzy uklidní. Jen výjimečně dochází ke zraněním, a pokud je rána na boku příliš vážná nebo pokud vylomený paroh silně krvácí, může dojít k úhynu poraženého soka. Občas ovšem myslivci nacházejí zesláblé nebo již mrtvé dvojice jelenů, kteří se při souboji tak pevně vzájemně zaklesli parožím, že se jim nepodařilo se vyprostit. Vážné úrazy vznikají také tehdy, odehrává-li se jelení souboj v blízkosti plotu z ostnatého drátu.

 

Vítěznému samci připadne tlupa tvořená až deseti laněmi. Jelen každou z nich pokládá postupně, tak jak přicházejí do říje. Schopnost být oplodněna netrvá u laně moc dlouho. Navíc se občas stává, že dospělá laň může zabřeznout jen jednou za dva roky.

Přibližně po 240 dnech březosti porodí laň jedno mládě. Již několik hodin po narození je mládě schopné postavit se na nohy a následovat svou matku. Místo toho však kolouch tráví první dny svého života nehybně v úkrytu. Mládě zůstává u matky prakticky po celou sezónu.

Prostorové rozmístění a život

Populace jelení zvěře je rozdělena do stád podle pohlaví, prostředí a roční doby. Stará zkušená laň obvykle vede skupinu laní s mláďaty a mladé jedince různého pohlaví, kteří se narodili v předešlé sezóně. Dospělé laně se mezi sebou vytvoří žebříček hodnostního zařazení. Přitom spolu bojují kopáním předními končetinami. Dospělí samci se také sdružují do tlup. Ty se pochopitelně rozpadají před začátkem období rozmnožování, kdy se snaží každý z nich zabrat pro sebe skupinu samic.

 

V období nedostatku potravy, za tuhých zim spojených s dlouhodobě ležící sněhovou pokrývkou, se někdy skupina samců a samic pospojují. Vznikají tak mimořádně velká stáda čítající padesát, šedesát, někdy i 80 jedinců [zdroj?]. Tyto tlupy vede vždy jedna zkušená laň a panuje v nich typický matriarchát. V našich lesích je původní poddruh jelen lesní středoevropský. Ze Slovenska však byl do některých obor dovezen výrazně větší jelen lesní karpatský, který byl občas vypouštěn nebo unikal do přírody a částečně se zkřížil s naší původní populací.

 

Jelení populace se toulá po rozsáhlých oblastech, stádo laní se může pohybovat až na ploše 1000 ha a samci dokonce až na 5000 ha [zdroj?]. Obsazení krajiny jelení zvěří je závislé na roční době. V zimě je její rozšíření výrazně nerovnoměrné, kdežto v létě drobné skupinky využívají plochu krajiny lépe.

Paroží

Jelení paroží je tvořeno kostí, bez dutin. Starší samci shazují paroží během února, mladí jeleni až v květnu. Obnova paroží trvá přibližně čtyři měsíce. Rostoucí (pučící) paroží je obaleno jemně osrstěnou a bohatě prokrvenou kůží, která se nazývá lýčí. Zpočátku má paroh houbovitou strukturu a až časem se vyplňuje kostní hmotou.

 

Počínaje červencem (u mladších jedinců tento proces začíná až v září) začíná lýčí odumírat a jelen se odumřelé pokožky zbavuje otíráním paroží o stromy. Tomu říkáme vytloukání. Čerstvě vytlučené paroží září bělostí, dokud na ně nezačne působit vzdušný kyslík. S přibývajícím věkem jeleního samce se jeho paroží stále více větví a mohutní. Vrcholu rozvoje dosahuje ve stáří asi deseti let. Vzhled paroží je určující pro sociální zařazení jelena mezi ostatní. Slouží především jako zbraň určená k soubojům se soky. Vzhled a velikost paroží nesouvisí pouze s věkem, ale i s podmínkami výživy a okolního prostředí. Podle některých vědců se uplatňuje i vliv dědičnosti.

Vývoj paroží věkem

Potomkem jelena a laně je kolouch, kterému se tak říká zhruba ve věku šesti měsíců. Pak se samci říká špičák nebo vidlák podle tvaru paroží. U samců jelenů se dá odhadovat věk podle postupných změn v myrtologii paroží, ovšem bez možnosti přesného porovnávání libovolného jedince s jiným, protože mezi jednotlivými populacemi mohou existovat výrazné rozdíly.

Poznávání jelenů podle paroží

Jestliže platí, že je snadné určit stáří koloucha, špičáka, vidláka a - v některých případech - i hodně starého jelena, o středním věku jelenů nevypovídá vzhled paroží téměř nic. Stejně tak při zkoumání věku uloveného jedince podle stavu chrupu se musíme spokojit pouze se zařazením do určité věkové kategorie. Nejsilnější jednoletí jeleni občas mohou mít parůžky rozvětvené. Pro vidláky je typické vidlicově rozvětvené paroží. Délka paroží vidláků je proměnlivá, od 30 do 80 cm. V následujících letech obvykle mladým jelenům s každým rokem přibývá na každém parohu po jedné výsadě: jsou to „očníky“, pak „opěráky“ a na konec lodyhy „koruna“. „Nadočníky“ se mohou objevit později, stejně tak jako rozvětvení koruny do tří až pěti nebo šesti špiček. S přibývajícím věkem se vytváří na lodyze podélná hluboká rýha a parohy se pokrývají tzv. perlami, hrbolky, které umocňují jejich krásu.

 

Jeleni mohou již od druhého paroží mít deset výsad. Na druhou stranu existují jedinci s pouhými osmi výsadami na osmém či devátém paroží. Někteří samci ve věku deseti až dvanácti let, na vrcholu sil, mohou nosit paroží s 16, 18 nebo až s 20 výsadami. Celková hmotnost takového paroží je přes osm kilogramů.

 

Tito staří, ale silní samci působí impozantním dojmem. Mají mimořádně široký svalnatý krk umocněný ještě hustou srstí vytvářející hřívu. Počínaje 14. a 15. rokem začíná jelením samcům ubývat fyzických sil. V důsledku toho ztrácejí i své společenské postavení. Těmto starým samcům říkáme zpátečníci. Jejich paroží totiž ztrácí na délce, počtu výsad i na hmotnosti. Situace může dospět až do bodu, kdy zpátečníkovi naroste paroží o pouhých dvou nevětvených výsadách a posléze již pouhé dva pahýly. To bývá na sklonu samcova života, ve věku 19-20 let. Protože zpátečníci ztrácejí i svůj sociální význam, stahují se do ústraní a umírají v naprosté izolaci.

Jeleni a les

Jeleni jsou takzvaní oportunisté. To znamená, že v období hojnosti spásají trávu a byliny - potravu nejsnáze dostupnou ve velkém množství. V dobách nouze ale využijí jiné potravní zdroje, zejména dřeviny. Zatímco celková plocha našich lesů se za posledních padesát let příliš nezměnila, zejména lesů příliš nepřibývalo, s vysokou zvěří to bylo jiné [zdroj?]. Rozmach myslivosti od šedesátých let, vyvolané do zančné míry spíše společenskou významnosti účastí na honech než snahou po ochraně zvěře a přírody, přispěl k neúměrnému zvyšování stavů jelení zvěře v sedmdesátých letech.

 

Spolu s tuhými zimami koncem sedmdesátých let a s poškozením lesů exhalacemi se tak vytvořila situace, kdy se u nás přemnožená jelení zvěř stala problémem. Jeleni likvidují stromy strháváním kůry zejména koncem zimy, kdy se v nich již probouzí k činnosti míza. Do takovýchto velkých ran se snadno zanášejí infekce a strom může i uschnout. Menší rány jeleni způsobují stromům při vytloukání paroží. Kromě toho si rádi pochutnávají na rašících pupenech, letorostech a semenáčích.

 

 

A pokud se vám jelen líbí tak jako nám, tak mrkněte na naše tričko: http://www.badbadger.cz/myslivecka/myslivecke-tricko-jelen/

Liška obecná - Vulpes vulpes

Kamarádi, myslivci, přátelé,

dlouho jsem se nemohl rozhodnout jakým zvířetem, začnu na stránkách myslivecky.cz, sérii článků zaměřených na představení, jednotlivých druhů, žijících v našich lesích. A nezačnu nikým jiným než, liškou obecnou – (vulpes vulpes).

Je mé velice oblíbené zvíře, byť je to škodná. Liška obecná, patří mezi 12 druhů tohhoto rodu mezi největší. Vyskytuje se téměř všude na severní polokouli. Několik jedniců nasazených v Austrálii koncem minulého století, stačilo vemi rychle zaplavit téměř celý kontinent na mapě vyobrazeno modrou barvou.  S liškou se můžeme setkat prakticky v jakémkoli prostředí: zemědělské půdy, pouště, hory, Liška ze všech divokých zvířat je řazena pro svou povahu adaptace k nejnáchylnějším. 

Literatura

Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách.
V eskymáckých mýtech vystupuje hned v mýtu o stvoření světa, kde chce ponechat vládu tmy, v tom jí zabrání zajíc, někdy havran.

Pravděpodobně nejstarším literárním dílem, kde vystupuje liška, je sumerský mýtus Enki a Ninchursanga. Již v tomto mýtu je liška považována za chytrou, proto je požádána bohem Enlilem, aby našla a přivedla uraženou bohyni Ninchursangu, což liška provede.
V Řecku se v literatuře liška objevuje např. v Ezopových bajkách hned několikrát, ačkoliv zde není vždy ten, kdo někoho přechytračí, ale někdy je i ona přechytračena.
Liščí moudrost naznačuje i latinské přísloví „Vulpes non iterum capitur laqueo“, které se překládá jako „Liška se nedá chytit dvakrát“.

Ve středověku byla liška poměrně populární zvíře, o čemž svědčí i fakt, že pronikla do heraldiky, na štítu měli lišku např. vladykové z Úloha. Popularitu lišky dokazuje i fakt, že se stala jedním z atributů svatého Bonifáce

Vzhled

Vzhled lišky, je od prvního měsíce liščat, čokoládově hnědý, vzápětí začne nabírat střední odstín kamzíka. Kolem čtvrtého měsíce mají již liščata, kompletní dospělý kožich, na němž převládá zrzavá a hnědá. Mezi jejich prezentační znaky, patří extrementy, které slouží k vyznačení stopy.

Na stopě jsou střední polštářky prstů umístěny víc vpředu od postranních polštářků, než je tomu u psa. (vložit scan obrázku z knihy (myslivost-larrouse str.230 predátoři)

Základní charakteristika

Lišky obecné je uváděna v rozměrech: délka: od 0,70m do 0,80m, Váha samce (psa) 7kg, Váha samice (feny) 6kg, to jsou váhy uváděné v odborné literatuře jsou však případy a mnozí z nás je potvrdí, že váha psů může být i přes 8kg. Liška dosahuje rychlosti běhu 40km v hodině, což znamená že se pohybuje stejně rychle, jako pes. V Kohoutku mohou jedinci dosahovat, až 40 cm. Svou dlouhou oháňkou ccapřes 50% těla, působí lišky velice elegantně. Chrup lišky je v mléčné formě je 28 zubů, v trvalém chrupu poté liška nezubuje na 42 zubů dle vzorce 316/317.

Rozmnožování

Již v první zimě jsou lišky pohlavně dospělé a v lednu až únoru se aktivně podílejí na kaňkování. Několik lišáků najednou následuje i v období dne lištici, která se běhá. Jak již bylo uvedeno, kaňkování probíhá v zimě, a samice vrhají v březnu až dubnu, po 53 dnech březosti. Ve vrhu je nejčastěji 4 až 5 mláďat. (sehnat a vložit scan brlohu či nory) odkaz na internetové stránky firmy která umělé nory prodává dodává dělá)  možné zapojení do lokátoru. Silná reprodukční schopnost druhu způsobuje, že populace dokáže překonat až 60% roční úmrtnost, aniž by se to projevilo na počtu jedinců. Je možno pozorovat vydatnější vrhy v obdobích, kdy je úrtnost mimořádně velká, (z důvodu vztekliny nebo nadměrného odlovu v dané oblasti. Naopak pokud je hustota liščí populace zvýšena ve ztrahu k možnostem prostředí, počet mláďat se snižuje. Počet samic, (fen), které se podílejí na reprodukci, se rovněž výrazně liší podle oblastí od 40 do 98%

Způsob života

Život lišek, je v českých luzích a hájích, otázkou času. Přiznejme si kdo z nás ještě neslovil na čekané nebo při společném honu, či naháňce, zákonem povolenou škodnou, ale nerad bych předbíhal jelikož k lovu jako takovému se v průběhu příspěvku ještě dostaneme. K zajištění potravy obsazuje liška území, které může být až 500 hektarů velké. Mladé lišky se začínají potulovat ve stáří 3 až 4 měsíců. Liščata jsou velice citlivá na vlhko a chlad což zapříčiňuje častý zánik vrhů. Základní společenskou buňou je pár. Samec a samice obývají území, které aktivně brání proti svým soukmenovcům. Rozloha tohoto území se různí podle oblasti od 0,4 km2 až do více než 20km2, průměrná plocha býve ve východní a střední Evropě od 1 do 3 km2. Pokud jsou zdroje potravy dostačující může pár tolerovat přítomnost jinách lišek na svém území. Z mého sledování a obeznámení několika nor od sebe vzdálených vzdušnou drahou cca 500m, je takováto tolerance asi automatická J Tolerance jiného páru je většinou tolerancí samičího potomstva dominantního páru. Spolupodílí se na obraně území, avšak nereprodukuje se. Tyto skupinky čítají až 6 jedinců. Mláďata si jsou rovnoprávná v období koncem lét a začátkem zimy. Lišky jsou všežravci. Hlodavci, zajíci drobná pernatá zvěř – slepice sedící na vejcích, pomaleší zajíc, hmyz, mršiny, ale i větvičky žížaly a ovoce mohou doplňovat tento pestrý jídelníček.

Gunther Schumann, z pahorkatiny Hesenska v oblasti Reinhardswaldu,  náruživý myslivec a fotograf zvěře, který liškám a jejich pozorování věnoval skoro půlku svého života, a z jehož poznatků jsem při psaní tohoto článku čerpal, uvádí ve svých poznatcích, zmínku o odlovu těchto zvířat a jejím dopadu na chod v honitbách, kde se lišky loví převážně na polích a loukách. Proto je velice zajímavé poznání, že právě lišky žijící hluboko v lese mohou udržet po léta pevné sociální svazky. Jsou totiž mnohem více chráněny, před myslivci jelikož na srnčí a jelení zvěři nemohou způsobit takovou škodu. Jiejich možnosti krytu, jsou téměř nevyčerpatelné. Naproti tomu v polích, kde myslivec zná těch několik vhodných brlohů a krytů,  (což je i můj případ J), je liška kvůli bažantům a zajícům intenzivně pronásledována a lapána do pastí, odstřelována u nor nebo na čekané, lovena na naháňkách. Výsledkem tohoto odlovu je poté změna sociálních vazeb. Lišky nemají pevné revíry a netvoří pevné páry. Každá kaňkující liška si najde spíše náhodného partnera, který, když je úspěšný hned táhne dál, aby hledal své štěstí u dalších. Počet liščat ve vrhu je v takových honitbách zpravidla větší než u lišek žijících v lese. Putování mladých lišek je poté delší a jejich agresivita je také větší. Vyhledávané polní honitby jsou pro liščí populace velmi přitažlivé. Čím víc se v nich lišky loví, tím větší je přírustek.  To by bylo asi v krátkosti k lišce obecné , která se vykytuje v naší blízkosti a jejíž lov je a bude součástí myslivosti, ještě v následujících desetiletích.

Za zmínku stojí krátká informace o lišce polární (Alopex lagopus).

Liška polární (pesec) žije v tundrách Sklandinávie, na Islandu a v Rusku na sever od 60. Rovnoběžky. Je o něco menší než liška obecná a její kožich je v zimní polovině roku čistě bílý, v létě mdle pak mdle šedohnědý. Kaňkuje o něco pozdeji než liška obcená, jinak se způsobem života obě dosti podobají. Příležitostně žije v malých skupinách a je velmi aktivní za dne.

Lov

Mezi oblíbené způsoby lovu patří odchyt do pastí, odstřel na újedi či pronásledování na lyžích nebo sněžnicích.

Pojďme mrknout v krátkosti na oblíbené lovy lišek, v minulosti a dnes. Co převládá tu či jinde aneb jiný kraj jiný mrav. Jak již jsem v předchozím příspěvku zmínil lišky u nás lovíme převážně, na čekané, obeznámením brlohu – nory, poté s maximálním zapojením lovecky upotřebitelných psů – norníků, či do lapacích pastí, k pozdějšímu cvičení v umělé noře. Jaká je nejvohdnější zbraň na lov lišky ví asi dle své zkušenosti každý sám. Tyto způsoby lovu se vůbec neliší od lovů, které byly realizovány v minulosti. Straou tradici s vysokou společenskou hodnotou mají ve Veslké Británii dodnes.  Společným znakem pro lov koňmo byly i společenské lovy ve Francii v polovině od poloviny 17.století až do poloviny století 18. Popravdě tzv. Štvanici na lišku holdovalo v tomto období veškeré šlechtické osazenctvo, které vládlo v Evropě právě v těchto časech. (nascenovat, obrázky z knihy lov o společných akcích na lišku str 143,158,159). Byť se jim do roku 1850 podařilo v německých lesích různými druhy lovu doslova vystřílet vše co tehdejší hvozdy ve zvěřině nabízeli lišce se přežít  podařilo, díky jejímu způsobu života v noře. Velice zajímavou disciplínou pro lov lišky bylo sokolnictví, kterému se ještě v naší rubrice jako samostatné disciplíně lovu budeme věnovat.

Lovu Zdar!