Zobrazují se příspěvky se štítkempsi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempsi. Zobrazit všechny příspěvky

středa 27. dubna 2016

Malý münsterlandský ohař



Historie a současnost
O německých „jestřábích“ nebo také „ptačích“ psech nalezneme zmínky v historických pramenech již ve středověku. Byli používáni k lovu společně s dravcem – nejčastěji jestřábem. Právě tito psi dali základ chovu dlouhosrstých ohařů v Německu. Ptačí psi nebyli jednotného vzhledu, lišili se nejen zbarvením (nejčastěji byli bílohnědí, někdy i bíločerní nebo hnědí) ale i výškou.
Od poloviny 19. století se z nich postupně vyčleňovali především na obou stranách německo-holandské hranice tzv. „vřesovištní křepeláci“, kteří byli také někde označování jako „špioni“. Vyznačovali se pevným vystavováním, krátkým hledáním v členitém terénu před vůdcem a vynikající dohledávkou především pernaté zvěře. Ve vyšším věku se osvědčovali také jako spolehliví barváři a hlasiči zhaslé zvěře. Společnými znaky těchto psů byla kohoutková výška mezi 45 až 50 cm, silná kostra, „dobré osrstění“ a bílé zbarvení s hnědými plotnami výjimečně běloušovité. 
Na počátku 20. století započali němečtí chovatelé s čistokrevnou plemenitbou. V roce 1900 byla zapsána s pořadovým číslem 1 do chovné knihy první fena Flora III. Na této feně choval vrchní učitel Heitmann z Burgsteinfurtu, její potomci vytvořili tzv. Heitmannův kmen, který dal základ dnešnímu malému münsterlandskému ohaři. Kromě Heitmannova kmenu se na vzniku MMO významně podílel také Dorstenův kmen, který přinesl do chovu MMO především větší výšku (málo přes 50 cm). V třicátých letech 20. století ještě docházelo k určitému přílivu krve německých dlouhosrstých ohařů, čímž se zvětšilo rozšíření hnědých běloušů, kteří se předtím mezi MMO vyskytovali pouze sporadicky.
V Čechách jsou první zmínky o MMO již v roce 1914. V této době v příhraničních Sudetech drželi a chovali tyto malé ohaře především němečtí myslivci. Jejich vrhy byly zapisovány do německé plemenné knihy „Deutschen Jagdhundestammbuch“ (DJStB). Tito němečtí chovatelé spolupracovali i s našimi, ale převážně s rakouskými a německými myslivci a chovateli. Po vzniku samostatné Československé republiky byla v roce 1923 založena Československá myslivecká jednota (ČSMJ), jejíž nedílnou součástí bylo i založení a vedení plemenné knihy československých loveckých psů (člp.). Jejím vedením byl pověřen pan Václav Uher, pozdější spoluzakladatel „Spolku pro německé dlouhosrsté a münsterlandské ohaře“. Zpočátku uplatňovali chovatelé MMO v ČR tzv. „volný chov“, tzn., že jedinci nemuseli mít zkoušky z výkonu ani výstavu a štěňata z jednoho vrhu mohla mít jména různých počátečních písmen. Proto v roce 1935 vznikl především zásluhou pani hraběnky Pavly Kinské z Kostelce nad Orlicí „Spolek pro chov dlouhosrstých a münsterlandských ohařů“. Jeho hlavním cílem bylo dát chovu MMO jednotný ráz.
Mezi stěžejní průkopníky a propagátory chovu MMO v ČR patřil známý chovatel, tehdejší policejní strážmistr, Josef Voda ze Soběslavi, chovatelská stanice „Soběslav“. Jeho první fenka MMO, kterou lze zachytit v naší plemenné knize byla „Bělka vom Moldauherz“ (člp. 679). Tuto fenku získal již v roce 1931 a první vrh mu dala v roce 1934. Tato fena výrazně ovlivnila počátek našeho chovu MMO, byla to v podstatě jedna ze zakladatelek chovu u nás.
V šedesátých letech 20. století dosáhli malí münsterlandští ohaři velké obliby mezi myslivci a jejich počet se nebývale rozšířil. Chov MMO se stal řízeným a přistoupilo se k výrazné selekci standardu a rozvoji vloh typických pro ohaře. Hlavními oblastmi rozšíření MMO bylo okolí Prahy, Českomoravská vysočina a okolí Blanska. Stále více se o toto plemeno začali zajímat myslivci z Moravy a jiných míst naší vlasti. Zasloužilými chovateli a propagátory MMO v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století byli pan Milan Mužík, Florian Matuška a Miroslav Němec.
V současné době je v chovu MMO uplatňována tzv. liniová plemenitba, tj. každá linie vychází ze společného předka (plemeníka). V průběhu uplynulých let postupně vzniklo 7 linií. Vzhledem k malému počtu chovných jedinců v jednotlivých liniích však nelze realizovat čistou liniovou plemenitbu, proto dochází velmi často k připařování jedinců z různých linií. V posledních 15 letech došlo k význačnému přílivu cizí krve do našeho chovu nakrytím našich fen v Rakousku a SRN.
I. linie – jejím zakladatelem je Adar Hartach. Tato linie má v současnosti nejvíce chovných jedinců - 3 chovné psy a 5 chovných fen. Převážná část chovných fen a psů pochází po vynikajícím psu Erik z Malinového vršku, který úspěšně absolvoval všestranné zkoušky, MRK a MKP v ČR a mezinárodní všestranné zkoušky v SRN. Tato linie se vyznačuje klidnou povahou a snazší ovladatelností. Jeden chovný pes má běloušovité zbarvení.
II. linie – tato až do nedávna nejpočetnější linie má zakladatele v chovném psu Asko v. Lohegrund. Můžeme však říci, že všichni její současní představitelé pocházejí po chovném psu Kazan ze Sokolíčka. Je zastoupena 9 chovnými psy a 16 chovnými fenami. Vzhledem k velkému zastoupení jedinců této linie v 2. a 3. generaci u velké části populace chovných jedinců je předpoklad, že se počet chovných jedinců 2. linie opět zvýší. Tato linie se vyznačuje především bohatým osrstěním, temperamentní povahou a ostrostí.  
III. linie se rozplynula, protože nemá pokračovatele mezi chovnými psy. Představoval ji Kazan Blanzek vzešlý z krytí naší feny psem Astorem v. Rössener Jagen (bývalá NDR). Přesto najdeme ještě mnoho současných chovných jedinců, kteří mají ve 3. nebo 4. generaci  Gerona z Waldeka, posledního v chovu úspěšně nasazeného plemeníka této chovné linie.
IV. linie je odvozena od Fedora v. Hubertus Bründl, psa importovaného z Rakouska začátkem osmdesátých let minulého století. Tento chovný pes přispěl význačnou měrou k upevnění vystavování a dalších pracovních vlastností v našem chovu. Potomci tohoto psa vykazovali však méně bohaté osrstění a menší ostrost. V současné době má tato linie pouze 2 chovné psy a 3 chovné feny. Představitelkou této linie je CACIT Hera z Knížecího lesa - Klubový vítěz  roku 2000 a vítězka MVZ MMO 2000. Bohužel ani v Rakousku už tato krevní linie není zastoupena mezi chovnými psy, a tak její budoucnost je nejistá.
V. linii tvoří potomci chovného psa Astora v. Banzgau (SRN). Tato linie nemá v současnosti žádné zastoupení mezi chovnými jedinci. Pokud nebude nalezen vhodný představitel této krve v zahraničí dojde podobně jako u III. linie k jejímu zániku. Byla by to velká škoda, protože především tato krev přinesla do našeho chovu výrazné zlepšení výkonu, pevné nervy a snadnou cvičitelnost.
Teprve v nedávné době byla založena VI. linie, která je založena na krvi rakouského chovného psa  Cort v. Gipsbachl. Tato linie se vyznačuje větším počtem chovných psů 9 než je počet chovných fen 8. Jedinci této linie vykazují velmi dobrý exteriér (především potomci po Dirkovi a interšampiónce Drině z Florianova dvora). Z této linie se rovněž rekrutují poslední dva vítězové KS MVZ MMO – Asko z Rasetova dvora (2002) a Mark Buremi (2003). Nezbývá než doufat, že v budoucnu bude tato krevní linie také více rozšířena mezi fenami, aby prokázala svoji životaschopnost.
Ve stejné době jako předchozí linie vznikla také VII. linie, která je založena na krvi  Heiko v. Ottenstein Tato linie prožívá v současnosti bouřlivý rozvoj. Je zastoupena 9 chovnými psy a 17 chovnými fenami. O výrazný vzestup počtu chovných jedinců v této linii se zasloužil chovný pes Eros v.d. Mooshex, který s úspěchem absolvoval MRK a MKP. Na základě těchto výsledků byl v uplynulých 2 letech intenzivně využíván v chovu a v současnosti se již prosazují jeho potomci. Tato linie se vyznačuje velmi výrazným výkonem. Jedinci z této linie však potřebují zkušené cvičitele s „pevnou rukou“, protože se vyznačují obrovskou loveckou náruživostí a také se u nich silněji projevuje vůdcovská povaha, která někdy hraničí až s agresivitou.  
VI. i VII. linii je možno rozšířit dalším vhodným nakrytím našich fen v Rakousku nebo SRN. Je však nutno brát v úvahu výše uvedené skutečnosti a hledat pouze špičkové plemeníky, kteří budou pro náš chov opravdu přínosem.
MMO z našich chovů jsou plně srovnatelní s malými münsterlandy v SRN nebo Rakousku. Nejlépe o tom svědčí výsledky našich zástupců jak na zkouškách výkonu v ČR, tak i na mezinárodních všestranných zkouškách určených výhradně pro MMO, které se konají střídavě v ČR, SRN a Rakousku.
Z hlediska exteriéru můžeme špičku našich MMO každoročně shlédnout na Klubové výstavě, která se koná vždy v květnu v Praze. Až při spatření 20 – 25 MMO pohromadě si návštěvník výstavy může udělat nezkreslený dojem o exteriéru našich malých münsterlandů. Škoda, že se této výstavy také nezúčastňují zahraniční vystavovatelé, aby bylo možno srovnat naše psy se zahraničními chovy.
Široká základna chovných jedinců jak v SRN tak i v  Rakousku  umožňuje našim chovatelům čas od času „osvěžit“ náš chov novou krví, případně oživit určitou krevní linii, která v ČR nemá dostatečný počet jedinců. Tato mezinárodní spolupráce dává záruku, že se chov MMO v ČR nemůže dostat do situace, kdy z důvodu nedostatečného počtu vhodných chovných psů dojde k příliš úzké příbuzenské plemenitbě a postupné degeneraci našich malých münsterlandů.
Samozřejmě, že také chov MMO není prost problémů. V minulých deseti letech byla pro zařazení do chovu stanovena podmínka vyšetření na dysplazii kyčelních kloubů s nálezem 0/0 nebo nejvýš 1/1. Již dva roky mohou být do chovu zařazeni i jedinci s nálezem 2/2. Nasazení těchto jedinců v chovu je však minimální, neboť všichni zodpovědní chovatelé si uvědomují, že pouze výborný zdravotní stav chovného jedince dává předpoklad kvalitního a úspěšného potomstva. 
Na rozdíl od doby cca před 20 lety se daří odchovávat psy i feny ve standardní výšce, tj. 52 – 56 cm u psů a 50 – 54 cm u fen. Oproti MMO v SRN a Rakousku jsou však naši jedinci lehčí konstituce. Je na poradci chovu, našich posuzovatelích exteriéru a chovatelích, zda se postupně přikloníme k typu, který je v zemi původu, či zda si zachováme náš typ, který se vyznačuje lehčí hlavou  celkově jemnější konstitucí. Méně se daří zlepšit barvu oka, která je u převážné části populace (cca. 60%) světle hnědá.
Jak už bylo naznačeno v rozboru jednotlivých linií, výrazně se podařilo zlepšit lovecké vlohy, většina MMO předvádí na zkouškách z výkonu i v myslivecké praxi pevné vystavování, a také pevné nervy nejsou již mezi MMO žádnou výjimkou. Trendu zlepšujícího se výkonu MMO také odpovídají od roku 2002 zavedené přísnější podmínky pro zařazení psa do chovu. Chovatelský řád KDO požaduje pro zařazení psa do chovu absolvování VZ resp. LZ a VP minimálně ve II. ceně. 
Co říci na závěr? Malý münsterlandský ohař jako jeden z nejmenších ohařů je plemenem budoucnosti, především pro jeho nenáročnost na „ustájení“ (vzhledem ke své velikosti se hodí i do bytu) a „malou spotřebu“. Odvádí perfektní výkony zejména při lovu pernaté zvěře, zvláště jeho záliba ve vodní práci je obdivuhodná. Při klesajícím počtu drobné zvěře nacházejí stále větší uplatnění také jeho schopnosti při dosledu spárkaté zvěře. Nezbývá, než si přát, aby zastoupení MMO v České republice bylo, podobně jako v okolních státech, srovnatelné s počtem krátkosrstých ohařů a aby si naši „špioni“ zachovali své vynikající charakterové i pracovní vlastnosti a nepodlehli civilizačním tlakům, tj. aby se z nich nestali módní společenští psi, jak se tomu mnohde v Evropě již děje.
Tento článek sepsal Dr.Jiří Tesař, který ho publikoval i na titulní stránce klubu ohařů odkud je tento článek převzat. Zároveň vám zasílám odkaz na klubové stránky.


pondělí 25. dubna 2016

Velký münsterlandský ohař


Systematický chov velkého münsterlandského ohaře začal koncem 19. století. Svaz pro čistokrevný chov dlouhosrstých černobílých münsterlandských ohařů byl založen v roce 1919. V roce 1922 byl založen řízený chov a plemenná kniha a založen „Svaz chovatelů velkého münsterlandského ohaře".
Velký münsterlandský ohař má ušlechtilou protáhlou hlavu s mírným stopem, co nejtmavší oči, výše nasazené, přilehlé uši s delším osrstěním, hřbet je krátký a rovný, končetiny jsou dobře osvalené. Výška se pohybuje v rozmezí 58 - 63 cm u feny a 60 - 65 cm u psa, váha přibližně 30 kg. Srst je dlouhá, hustá a hladká. Zbarvení je vždy černobílé s většími černými plotnami nebo drobnými skvrnkami nebo černý bělouš vždy s černou hlavou. Srst vyžaduje běžnou péči s pročesáváním.
Velký münsterlandský ohař je silný a svalnatý lovecký pes ušlechtilého zjevu a značné inteligence, pracovitý a náruživý, neúnavný, při práci hlasitý. Je přiměřeně ostrý, avšak snadno ovladatelný a cvičitelný, k pánovi a rodině přátelský a vyrovnaný. Je temperamentní a živý, ale při dobrém vedení je milým a příjemným společníkem a strážcem. Potřebuje dostatek pohybu a pracovního využití.

sobota 23. dubna 2016

Maďarský ohař drsnosrstý - Viszla


Typický evropský ohař, navazující na "žluté turecké psy", zmiňované na území dnešního Maďarska už v době raného středověku. Z 15. století se dochoval první podrobnější popis psa, odpovídající dnešní vizsle. Ovšem skutečné plemeno se z ní vytvořilo až počátkem 20. století za přikřížení německých krátkosrstých ohařů, výmarských ohařů, pointrů a možná i chrtů. Cílevědomý chov začal v roce 1920, v roce 1936 byl maďarský ohař uznán FCI jako samostatné plemeno.

Popis: Středně velký, mimořádně ušlechtilý ohař s typickou krátkou, žemlově zbarvenou srstí. Hlava suchá, ušlechtilá, dobrých proporcí, s mírným stopem. Oči oválné, v barvě ladící s barvou srsti. Uši středně dlouhé, poněkud vzadu a středně vysoko nasazené, ploše přiléhající k lícím, tvaru zakulaceného V. Krk středně dlouhý, mírně klenutý, dobře osvalený, bez rušivého laloku nebo vrásek. Tělo silné, dobrých proporcí, mírně obdélníkové, s výrazným kohoutkem. Hřbet rovný, hrudní koš středně široký, dosahující až k loktům. Končetiny rovné, silných kostí, pánevní dobře osvalené. Ocas relativně nízko nasazený, středně silný, někde se ještě kupíruje. Pokud není krácen, dosahuje až k hlezennímu kloubu a je rovný, případně lehce šavlovitě zahnutý. Při pohybu je nesen do úrovně hřbetu. Pohyb pružný a elegantní prostorný klus. Srst: tvrdá, drsná, přiléhavá krycí srst dlouhá 2 - 4 cm, s hustou podsadou. Zbarvení: Různé odstíny žemlové barvy. Červené, hnědavé nebo vybledlé barevné tóny jsou nežádoucí. Ušní mohou být o něco tmavší.

Charakteristika: Pes jemného a ušlechtilého vzezření i chování, přitom silný a temperamentní. Má vynikající lovecké vlastnosti: skvělý nos, pevné vystavování, spolehlivé aportování, živá, přátelská, vyrovnaná, lehce cvičitelný. Snadno navazovat kontakt s vůdcem patří k jeho základním vlastnostem.

Zvláštní nároky: Vyžaduje citlivé a jemné zacházení, nesnáší hrubost. Potřebuje dost pohybu.

Užití: Všestranný lovecký pes pro lov v poli, na vodě i v lese, projevuje výrazný smysl pro stopu, pevné vystavování, aportování. Dobře zvládá práci v obtížném terénu i extrémní počasí Pro svou bezproblémovou povahu a přizpůsobivost je vhodný i jako společník, i pro držení v bytě.

Výskyt: V poslední době u nás velmi oblíbené, téměř módní plemeno, z ohařů zřejmě nejčastěji chované i jako společník.

Možná záměna: Od většiny ostatních hladkosrstých ohařů se liší typickou zlatou barvou a jemnější tělesnou stavbou.
pes: 22 - 30 kg, 56 - 61 cm (s možnou odchylkou 1 - 4 cm)
fena: 22 - 30 kg, 52 - 57 cm (s možnou odchylkou 1 - 4 cm) 


pondělí 21. března 2016

Výmarský ohař


Země původu: Německo
Klasifikace: FCI
Skupina: 7. – Ohaři
Sekce: 1. – Kontinentální ohaři
Oficiální zkratka v ČR: VO
Německý název: Weimaraner, Weimaraner Vorsterhund
Číslo standardu: 99

Výmarský ohař je středně velké plemeno. Řadí se do skupiny loveckých psů. Psi se rodí se srstí v barvě stříbřité, hnědé či šedé. Toto plemeno okamžitě upoutá všechny svým zevnějškem. Výmarský ohař se dožívá v průměru asi 13 let. Hmotnost je odlišná, záleží, zda se jedná o fenu, či psa. Pes váží skoro 40 kg a fena okolo 35 kg. Výška psa a feny je také rozdílná. Výška v kohoutku u psa je cca 70 cm a u feny necelých 65 cm. Oči jsou kulaté a u dospělých ohařů mají jantarovou barvu. Malá štěňátka se rodí s modrým zbarvením očí. Výmarský ohař má černý čumák a delší uši. Výmarský ohař má mohutný hrudní koš. Bílé znaky se objevují na tlapkách, krku a hrudi. Ohařovi čelisti jsou velmi silné a tlamu má velkou, plnou ostrých zubů. Má pevný a hodně osrstěný ocas. Skvěle se s ním pracuje. Je velmi ostražitý a dobrý stopař. Při lovu se nevzdává. Výmarský ohař se také hodí na výstavy a zvláště pro záchranné akce. V současné době se častěji chová jako lidský společník.

Historie plemene

Výmarský ohař je považován za jedno z nejstarších plemen, které se podařilo vyšlechtit v Německu. Počátky jeho původ nejsou příliš jasné. Traduje se, že mohl vzniknout z černého braka, nebo také z hnědého starého ohaře. Z počátku byl využíván k lovu zvěře, jako např. divočáků a vlků, hus, koroptví a jiné létající zvěře. Nejstarším důkazem stříbrošedého zbarvení u tohoto plemene je obraz z roku 1631 od A. van Dycke. Jiný obraz, od jiného autora z roku 1871 zobrazuje zas ležícího ohaře tmavošedého zbarvení. V 18. a 19. století došlo k rozšíření tohoto chovu na panství arcivévody Karla Augusta. Arcivévoda výmarského ohaře získal původně na českém dvoře u Auersperga a Esterházyho, kde se zastavil na návštěvě. Tam ho uchvátila krása a vytrvalost plemene. Postupem času se plemeno dostalo i do Rakouska. Kolem roku 1935 byl oficiálně uznán i chov dlouhosrstého plemene výmarského ohaře. V Británii bylo poprvé spatřeno na výstavě v roce 1953. Od roku 1910 došlo k rozšíření chovu i na české území, pouze pro bohaté měšťanstvo. Za prvního českého majitele ohařů je považován pan Tománek z Prostějova. Toto plemeno se v dalším období postupně začalo vytrácet z českého území. O znovuobjevení se u nás zasloužil MUDr. Jan Fiala, na Slovensku to byl pan Koloman Slimák.
Po roce 1945 se objevil ohař také v USA. Zde byl využíván jako služební tzv. policejní pes. V roce 1959 byl založen první chovatelský klub, který se zabýval chovem krátkosrstého ohaře. U nás byl první chovatelský klub ohařů založen v roce 1966.

Srst

Podle srsti se výmarský ohař dělí na krátkosrstého a dlouhosrstého. Krátkosrstý ohař má dobře přiléhající krátkou srst, hustější a silnější než u jiných plemen. Srst je s podsadou či bez ní. Dlouhosrsté plemeno má jemné a dlouhé osrstění. Délka srsti se u tohoto psa pohybuje kolem 3 až 5 cm. Na spodní části krku, břicha a na hrudi má delší srst.

Povaha a výchova

Je to velmi inteligentní a přátelský pes, s ochranářskými vlastnostmi. Miluje aportování.
Rád se neustále učí novým věcem. Je rád, když může být užitečný. Nesmí se zapomenout na dobrou výchovu, jinak se z něj stane velmi neposlušný pes.

Vztah k ostatním

Miluje hry s dětmi, ale zároveň se chová ostražitě vůči jiným osobám. Vůči domácím mazlíčkům, či ostatním psům je nepřátelský. Ostrým štěkotem dává najevo, že chrání svého pána i jeho území.

Využití a pohyb

Původně byl určen k lovu, ale v současné době se šlechtí pro společenské účely. Díky tomu se z něj stal výborný domácí společník, hlídací nebo výstavní pes. Výmarský ohař má rád pohyb, proto je nutné ho několikrát denně venčit. Nejlepší jsou pro něho dlouhé vycházky v přírodě. Tomuto plemenu vůbec nevadí, když ho majitel nechá spát venku v boudě.

Péče o Výmarského ohaře

Jedná se o plemeno velmi energické. Je nutné mu dopřát velké množství pohybu, dostatek kvalitní stravy, která musí být uzpůsobena podle jeho činnosti. O krátkosrsté plemeno nemusíme moc pečovat, stačí jednou za čas vykartáčovat srst. S dlouhosrstým plemenem je daleko větší práce, musí se pravidelně vyčesávat srst a kontrolovat čistotu zvukovodu.

Nejčastější onemocnění Výmarského ohaře


Nejčastější nemoci jsou:
  • onemocnění nervového systému,
  • epilepsie,
  • onemocnění reprodukčního systému,
  • hypospadie – jedná se o poruchu spojenou s abnormálním vzrůstem penisu, či předkožky nebo šourku,
  • nemoci pohybového systému,
  • onemocnění týkající se meziobratlových plotének,
  • onemocnění krčního, bederního a hrudního disku,
  • poruchy vývoje nebo růstu,
  • onemocnění imunitního systému.

Nečastější vady

Za vadu je považováno vše, co se odchyluje od stanovených parametrů. Následující těžké vady jsou:
  • odchylky u typu či pohlavního výrazu,
  • hrubé odchylky proporcí nebo velikosti,
  • objevují se také odchylky v obličejové části např. špičatá tlama,
  • odchylky v čelistech a zubech,
  • oční vady víček,
  • pes má volnou kůži na krku,
  • propadlý hřbet,
  • anomálie postoje – pootevřena tlama,
  • špatné našlapování při chůzi,
  • různé zbarvení šedi,
  • velkost a váha zvířete atd.

Vylučující vady:
  • u psů netypických a slabých či těžkopádných,
  • jestliže rozměry nedosahují stanovené parametry či zásady,
  • odlišné zbarvení než je šedá barva srsti, či jiné odstíny očí než je jantarová,
  • šikmost oka,
  • pes nemá dostatek srsti na břiše,
  • lysivost,
  • plachost a jiné vady.

Klady a zápory

Klady:
  • lovecký pes,
  • vynikající stopař,
  • středně velké plemeno,
  • vhodný pro rodiny s dětmi žijících v rodinném domku,
  • pes pro výstavy,
  • může přespávat v boudě.
 Zápory:
  • nevhodný pro rodiny žijící s dalšími zvířecími mazlíčky,
  • není vhodné si ho pořizovat do bytu, trpí nedostatkem pohybu,
  • časté venčení,
  • dlouhosrstý ohař pelichá.
Bližší informace včetně klubových informací získáte na adrese klubu chovatelů výmarských ohařů:¨

pátek 11. března 2016

Slovenský kopov


Standard plemene Slovenský Kopov
Standard FCI 244
Datum uznání 1963
Země Původu: Slovensko

Celkový vzhled 

Vždy černý se zrzavým či mahagonovým pálením, na pyskách nad očima a vnitřních stranách slech, končetinách spodní straně prutu a zadku. Je lehčí stavby těla ale přitom pevné kostry obdelníkového tvaru. Výška feny v kohoutku je 40-45cm, u psů je to poté 45-50cm, Srst je středně dlouhá s hustou podsadou.

Vlastnosti

Odvážný temperamentsní pes, dostatečně silný přizpůsobený pro vniknutí do lesních houštin, dokáže několik hodin vytrvale sledovat čerstvou stopu. Vyniká smělostí a vytrvalostí. Má výborný čich a neobyčejně vyvinutý orientační smysl

Použití

Přednostně se používá na lov černé zvěře jako honič. Vhodný je na individuální i společný lov výborně pracuje v nízkých i velkých houštinách. Jakou honič pracuje ve velikém prostoru. Se zájmem hlasitě sleduje i jinou stopu zvěře, velmi dobře se plemeno osvědčilo na dohledávání postřelené zvěře. Vhodný je do drsných podhorských lesních revírů, jakožto i do rovin svým osrstněním vyhovuje i pro dlouhé lovy ve vysokém sněhu.

Hlava

Přiměřeně veliká. Nos vždy černé barvy, přiměřeně veliký, nozdry mírně otevřené, konec nosu mírně zašpičatěný. Nos rovný, v poměru k lebce přiměřeně dlouhý, ne příliš široký. Pysky jsou kratší, přiléhající, nepřevisejí, jsou tenké se zřetelným koutkem. Čelisti pravidelné, pevné, s dobře vyvinutým úplným chrupem. Lebka mírně zakulacená v temeni, obdélníkového tvaru, zřetelné nadočnicové oblouky. Znatelná černá rýha s hmatatelným tylovým výstupkem. Čelní sklon asi 45°. Směr prodloužených os nosního hřbetu a lebky je přibližně rovnoběžný. Oči prozrazuji radost a odvahu. Jsou hlouběji vsazené, tmavé, mandlovitého tvaru. Oční víčka jsou vždy černé. Slecha jsou posazené kousek nad rovinou oka, přiléhavé, zaokrouhlené, středně dlouhé.

Krk

Dobře nasazený, nesený v úhlu asi 135°, kratší, svalnatý, bez volných záhybů kůže.

Přední končetiny

Dobře nasazený, nesený v úhlu asi 135°, kratší, svalnatý, bez volných záhybů kůže.směřuje kolmo dolů a je suché. Zápěstí je krátké, záprstí taktéž kratší, mírně skloněné. Tlapa je oválná, prsty dobře klenuté. Nehty vždy černé a silné. Bříška na tlapách vždy tmavá, dobře vyvinutá.

Trup

Hruď široká, dobře vyplněná. Hrudník středně hluboký, přiměřeně široký a dlouhý. Žebra obloukovitá, šikmo nasazená. Hřbet rovný, středně dlouhý. Záda kratší, dostatečně široká, pevná, svalnatá. Břicho a slabiny mírně vsunuté. Zadek kratší, středně široký a zaoblený.

Zadní končetiny

Stehno dostatečně široké, přiměřeně dlouhé a svalnaté. Holeň široká, přiměřeně dlouhá, dobře osvalená. Pata asi 15 cm vysoká, mírně široká. Patový úhel asi 150°. Délka „priehlavku" a předpatí je asi 8 cm. Směřuje mírně dopředu. Je bez vlčích drápků. Tlapy oválné, prsty uzavřené a dobře klenuté. Bříška prstů dobře vyvinutá, tmavého zabarvení.

Prut

Nasazený o něco níže, než-li je rovina hřbetu, přiměřeně silný, ke konci je sbíhavý Sahá po patový kloub. V klidu je nesený svisle dolů, v akci lehce zvednutý v úhlu asi 150°.

Ostrstnění

Srst je 2 až 5 cm dlouhá, středně hrubá, přiléhavá a hustá. Na hřbetě a prutu delší. Podsada hustá, hlavně v zimních měsících, nesmí chybět ani v létě.

Pokožka

Tmavá až černá, přiléhavá, bez volných záhybů.

Chůze

Vyrovnaná, živá.

Hmotnost

15 až 20kg

Chyby

Vyšší anebo nižší postava, než-li předepisuje standard, jiné zabarvení než černé, bílé znaky, nepřesně ohraničené znaky. Světlé oko, neúplný chrup, špatný skus, lehké, zašpičatělé slecho,  převislé pysky, volná kůže na krku, těžkopádná zavalitá postava, nápadně dlouhý prut, prut v klidu nesený nad rovinou hřbetu, těžká hlava, plochý hrudník, měkký hřbet, měkká tlapa, nesprávné postavení končetin, otevřené anebo zavřené oko, příliš krátká srst bez podsady, anebo příliš dlouhá a zvlněná.

Míry Slovenského Kopova

Hmotnost 16 kg
Výška v kohoutku (a) psa 46 cm, feny 43 cm
Délka hlavy (b) 22 cm
Délka lebky (b1) 13 cm
Šířka lebky (b2) 10,5 cm
Délka nosního hřbetu (b3) 9 cm
Šířka hrudníku (cl) 16,5 cm
Výška hrudníku (c2) 22 cm
Hloubka hrudníku (c3) 31,5 cm
Délka trupu (c4) 55 cm
Obvod hrudníku za lokty (c5) 66 cm
Obvod hrudníku při posledním nepravým žebru (c6) 54 cm
Délka paty (d) 15 cm
Pro ty z Vás kteří mají zájem dozvědět se něco víc nebo chtějí býti v klubu slovenského kopova nechť navštíví klubové stránky:
www.slovenskykopov.cz

Klub je registrovaný při Českomoravské myslivecké jednotě v Praze



středa 9. března 2016

Irský teriér


Pes musí působit aktivním, živým, pružným a houževnatým dojmem.. Irský teriér je hravý a dokáže si zjednat respekt u ostatních psů, je však také pozoruhodně oddaný, má dobrou povahu a je laskavý k člověku.. FCI-Standard č. 139 / 02. 04. 2001 / GBIrský teriér Irský teriér - Irish Terrier Irský teriér Země původu:Irsko.

DATUM PUBLIKACE PŮVODNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 13.03.2001.Irský teriér Využití:Všestranný sedlácký pes, rodinný společník, hlídač s naprostým pohrdáním nebezpečím či zraněním, lovecký pes.Irský teriér KLASIFIKACE FCI:Skupina 3 teriéři.Sekce 1 Vysokonozí a středně velcí teriéři. Bez pracovních zkoušek.Irský teriér

KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED


Z Irska pocházejí čtyři plemena teriérů, která se dosti značně liší od teriérů na kontinentu či v Anglii. Pes, který je nyní oficiálně nazýván irským teriérem, je pravděpodobně nejstarším z irských plemen teriérů, avšak záznamy jsou tak vzácné, že by bylo značně obtížné tento názor přesvědčivě prokázat. Před rokem 1880 nebyla barva irského teriéra pevně stanovena. Kromě červených jedinců existovali rovněž psi černí s pálením nebo někdy i žíhaní. Na konci 19. století vznikly snahy vyřadit černé psy s pálením a žíhané psy, takže s nástupem 20. století měli již všichni irští teriéři červenou srst. Červeně zbarvený irský teriér se brzy objevil na výstavách v Anglii a ve Spojených státech, kde byl s nadšením přijat. Pověst irského teriéra se dále rozrostla během první světové války, kdy byl uprostřed válečné vřavy používán jako posel, čímž prokázal jak svou inteligenci, tak svou nebojácnost. První klub tohoto plemena byl založen v Dublinu 31. března 1879. Irský teriér se stal prvním představitelem skupiny teriérů, kterého English Kennel Club na konci 19. století uznal jako původní irské plemeno.Irský teriér

CELKOVÝ VZHLED


Pes musí působit aktivním, živým, pružným a houževnatým dojmem. Musí mít dostatek substance, zároveň však nesmí být nemotorný, neboť rychlost, vytrvalost a síla jsou pro něj velmi důležité. Irský teriér nesmí být „tupý“ ani „těžký“, nýbrž by měl být stavěn na „liniích rychlosti“, představujících elegantní „sportovní typ“.Irský teriér

CHOVÁNÍ / TEMPERAMENT


Irský teriér je hravý a dokáže si zjednat respekt u ostatních psů, je však také pozoruhodně oddaný, má dobrou povahu a je laskavý k člověku. Je-li však napaden, projeví odvahu lva a bude bojovat až do úplného konce.Irský teriér si nezaslouží svou pověst, že se často pouští do potyček s jinými psy, a to dokonce někdy i ve výstavním kruhu. Vyžadují-li to okolnosti, dokáže být irský teriér krutý a nelítostný, avšak je to laskavý společník, kterého lze snadno vycvičit. Je přesně takový, jak byl kdysi popsán: „strážce chudáka, přítel sedláka a miláček gentlemana“.Irský teriér

HLAVA:Dlouhá, bez vrásek a záhybů.

LEBEČNÍ PARTIE:Mozkovna: Plochá a mezi ušima dosti úzká; směrem k očím se mírně zužuje.Stop: Z jiného pohledu než z profilu sotva viditelný.

OBLIČEJOVÁ PARTIE:Nosní houba: Musí být černá.Pysky: Měly by být dobře přilehlé a na vnější straně téměř černé.Čelisti: Musí být silné a svalnaté, jejich délka musí umožňovat dobré uchopení.Zuby: Měly by být silné, rovnoměrné, bez zánětů; vrcholky horních řezáků mírně překrývají dolní.Líce: Nepříliš plné. Pod očima by se měly mírně „ztrácet“, aby neměly vzhled chrta.Oči: Měly by být tmavé, malé, nevystouplé a plné života, s ohnivým a inteligentním výrazem. Žluté nebo světlé oko je nanejvýš nežádoucí.Uši: Malé, ve tvaru písmene V, přiměřeně silné (tlusté), správně nasazené na hlavě a překlopené dopředu těsně k lícím. Horní linie ohybu ucha by měla být zřetelně nad úrovní hlavy. Ucho visící po straně hlavy, jako např. u ohaře, není pro irského teriéra charakteristické. Polovztyčené ucho je ještě méně žádoucí. Srst na uších by měla být krátká a tmavší, než je barva srsti na těle.Irský teriér

KRK:Měl by být dosti dlouhý a postupně se rozšiřující k plecím, správně nesený, kůže bez laloku. Po obou stranách krku bývá mírné zvlnění, které dosahuje téměř k základně ucha.Irský teriér

TRUP:Měl by být symetrický, ani příliš dlouhý, ani příliš krátký.Hřbet: Měl by být silný a rovný, bez známek ochablosti za plecemi.Bedra: Svalnatá a velmi mírně klenutá. Fena může být v bedrech mírně delší než pes.Hrudník: Hluboký a osvalený, ne však plný či široký. Žebra dosti pružná, spíše hluboká než oblá, náležitě uložená vzad.Irský teriér

OCAS:Měl by být nasazen poměrně vysoko, nesen čile, avšak ne nad hřbetem ani zatočený. Měl by být patřičně silný a plný a dosti dlouhý. Ocas se obvykle kupíruje tak, že dvě třetiny původní délky zůstávají. Ocas je hustě porostlý hrubou srstí, která není roztřepená ani netvoří třásně (praporce). V zemích, kde je kupírování zakázáno zákonem, je povolen jen přirozený (nekupírovaný) ocas.Irský teriér

KONČETINY:Oba páry končetin by se měly pohybovat přímo dopředu.Irský teriér Hrudní končetiny:Plece: Musí být jemné, dlouhé a šikmo uložené.Lokty: Pohybují se volně po stranách.Předloktí: Středně dlouhé, dokonale rovné, s řádně vyvinutými kostmi a svaly.Nadprstí: Krátká a rovná, téměř neznatelná.Irský teriér Pánevní končetiny:Měly by být silné a svalnaté.Stehna: Mocná.Kolena: Středně zaúhlená.Hlezna: Nízko u země.Tlapy: Měly by být silné, středně okrouhlé a přiměřeně malé; prsty klenuté, nevytočené, ani vtočené. Nejvíce žádoucí jsou černé drápy. Polštářky zdravé a nerozpraskané, bez rohovitých výrůstků.Irský teriér

CHODY/POHYB:Hrudní i pánevní končetiny jsou vedeny přímo vpřed a rovnoběžně, lokty se pohybují souběžně s osou těla, po stranách volně; kolenní klouby nejsou vytočené, ani vtočené.Irský teriér

OSRSTĚNÍ Irský teriér Srst:Měla by být hustá a drátovitá, jakoby rozlámaná, avšak stále ploše přiléhající. Jednotlivé chlupy rostou tak hustě a blízko u sebe, že když je rozhrneme prsty, není vidět kůže. Srst není měkká, ani hedvábná, a není tak dlouhá, aby zakrývala obrys těla, zejména u pánevních končetin. Srst není zvlněná, ani kudrnatá. Srst na obličejové části je stejná jako na těle, ale krátká (zhruba 7 mm), téměř hladká a rovná. Mírný vous tvoří jedinou dlouhou srst (dlouhou pouze ve srovnání se zbývající srstí), která je přípustná a také charakteristická. „Kozí bradka“ naznačuje, že osrstěním prostupuje hedvábná a celkově špatná srst.Běhy: Nohy jsou bez praporců a jsou stejně jako hlava porostlé tvrdou srstí, jež je kvalitou stejná jako na ostatním těle, avšak není tak dlouhá.Irský teriér Barva:Měla by být jednotná, nejvíce preferovaná je jasně červená, červeno-pšeničná nebo žlutočervená. Na hrudníku někdy bílá skvrna. Malé množství bílé se často objevuje u všech jednobarevných plemen.Irský teriér

VELIKOST:Výška v kohoutku: Zhruba 45,5 cm.Irský teriér
HMOTNOST:Psi: 12,25 kg.Feny: 11,4 kg.Irský teriér
VADY:Jakákoliv odchylka od výše jmenovaných bodů se musí posuzovat jako vada, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru k jejímu stupni závažnosti.Irský teriér
DISKVALIFIKUJÍCÍ VADY:Nosní houba: Jiné zbarvení nosu než černé.Čelisti: Výrazný podkus nebo předkus.Barva: Jakákoliv jiná barva než červená, žlutočervená a pšeničná. Malá bílá skvrna na hrudi je povolena jako u ostatních jednobarevných plemen.Tlapy: Rohovité výrůstky nebo praskliny na polštářkách.Irský teriér Poznámka:Psi musí vykazovat dvě viditelně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku.

středa 2. března 2016

Velšteriér - Welsh Terrier

Velšteriér - Welsh Terrier

 

Povaha plemeneJako snad všichni teriéři i velšteriér se projevuje velice živě a energicky, má rozhodně svojí hlavu, je dost tvrdohlavý a nikdy ho neomrzí jakákoli hra. Patří mezi vášnivé aportéry a k vybití své nekonečné energie potřebuje prostor větší než panelákový byt. Jelikož v sobě nezapře loveckého ducha, je velšteriér velmi dobře vycvičitelný a ovladatelný. Miluje společnost, ale patří spíše do aktivní rodiny, která mu bude věnovat dostatek pozornosti. Velšteriér si rozumí s dětmi, dokáže si s nimi hrát celé hodiny, nechá si leccos líbit, přitom není agresivní. Jedná se o velice oblíbené společenské plemeno, které si oblíbí téměř každý už pro jeho nekonečný elán a dobrou náladu. Když ale není zbytí, probudí se ve Velšteriérovi bojovník a stává se ostrým a neohroženým psem v každé situaci.Pozor však na ostatní psy, může se k nim chovat dominantně.

Popis velšteriéra

Velšteriér je pes střední velikosti, ušlechtilého vzhledu. Uši má malé, ve tvaru písmene V, oči jsou tmavé a mandlovité. Nejčastější zbarvení je syté černo-tříslové (black and tan), ale také černošedé s pálením. Srst je hustá, hrubá a drátovitá, potřebuje speciální úpravu. Po narození jsou štěňata Velšteriéra celá černá, svou charakteristickou barvu získávají až později. Výška v kohoutku by měla dosahovat maximálně 39 cm, váha 9 - 9,5 kg. Velšteriéra bychom si mohli snadno splést s podobným plemenem Lakeland teriér, který je však menší a mnohem vzácnější. Základní péče o psaProblémy s výcvikem velšteriéra se nevyskytují příliš často. Velšteriér se uplatňuje  jako norník v oboru myslivosti, bývá úspěšný i v agility. Při důsledném výcviku tento pes poslouchá na slovo a brání svého pána na každém kroku. Srst velšteriérů je velice specifická, vyžaduje proto více pozornosti. Musí se minimálně dvakrát ročně upravovat trimováním u odborníků. Následkem nesprávné péče může srst světlat, ztrácet zlatohnědou barvu. Nevyhnete se ani každodennímu česání a kartáčování.

Historie plemene velšteriér

Za předky velšterierů se považují evropští vlci. Jako většina teriérů byl vyšlechtěn ve Velké Británii, a to ve Walesu k norování, lovu krys a práci pod zemí. U nás je i díky své velikosti považován za jednoho z nejlepších norníků vůbec. Velšteriér je přímým potomkem již zaniklého plemene hrubosrstého staroanglického black and tan teriéra využívaného k lovu škodné, tzn. lišek, kun, ale dokonce i vyder a jezevců. V 19. století se ale začal křížit s dalšími plemeny jako foxteriér nebo jorkšírský teriér, jako samostatné plemeno byl v Anglii uznán až roku 1887. Poměrně dlouhou dobu existovaly dvě lehce odlišné varianty dnešního Velšteriéra, jedna z Walesu, druhá křížením erdelteriéra a foxteriéra z Anglie. Mezi světovými válkami se však plemeno finálně sjednotilo. Ušlechtilost Velšteriérů dokazuje i fakt, že jednoho choval i sám princ z Walesu, tedy pozdější král Jiří. Nyní je velšteriér velice populární nejen u nás, kde má již své pevné místo, ale i například v Severní Americe.
Veškeré informace o klubu teriéru se dozvíte na stránká Českomoravské myslivecké kynologické jednoty při klubu teriérů, kde naleznete kontakty zodpovědných osob za jednotlivá plemena, členství v klubu akce poplatky a další...
www.cmkj.eu

pondělí 29. února 2016

Bretaňský ohař

 

Povaha plemene

Inteligentní psi této rasy vynikají nad jiné svou mimořádnou přítulností a pozorností vůči svému pánu. Jejich citlivá duše reaguje jako barometr na vše, co se doma děje, a proto se hodí spíše k vyrovnaným a harmonicky žijícím majitelům. Bretaňský ohař jen těžko zvládne pozdější změnu majitele bez následků. Přes svou schopnost být ideálním rodinným společníkem je to ze své podstaty lovecký pes a tomuto svému zaměření zůstává ve své povaze věrný. Má vynikající čich, je hbitý, mrštný rád přináší a dobře vystavuje. Bretaňský ohař je náročný na množství a pravidelnost pohybu.
 

Popis bretaňského ohaře

Tito psi mají menší a spíše podsaditou postavu kvadratického formátu a jemnou, rovnou, eventuelně jen lehce zvlněnou srst. Bretaňský ohař se vyskytuje v následujících barevných varietách - bílá s oranžovou, bílá s kaštanovou, bílá s černou, trikolorní, nebo žíhaná jednou z výše uvedených barev.
Ideální kohoutková výška psů je stanovena na 48 cm, u fen je doporučována nejméně 47 cm.
Tělo je kompaktní, mírně podsadité. Bedra bretaňského ohaře jsou mohutná a široká. Ocas u tohoto plemene často od narození chybí, nebo se později krátí. Nohy má bretaňský ohař jen středně zaúhlené. Hlava má zaoblený tvar, čenich je ale značně zašpičatělý. Uši jsou krátké, vysoko nasazené a bretaňský ohař je nosí svěšené dolů. Jejich špičky jsou rovněž zakulacené. Oči mají barvu tmavého jantaru.
 

Základní péče o psa

Srst těchto psů vyžaduje kartáčovaní alespoň jednou týdně, přičemž partiím, kde jsou chlupy dlouhé, je třeba věnovat ještě o trochu více pozornosti, aby nedocházelo k jejich zacuchávání a žmolkování. Výchova bretaňského ohaře by neměla být nijak zvlášť složitým procesem, pokud majitel respektuje vrozenou citlivost plemene a přistupuje k výcviku s důsledností, ale i laskavostí. Tvrdý přístup, nebo nečekané výlevy nálad majitele tohoto psa jen poznamenají.
Bretaňský ohař je lovec. Jedna, či dvě krátké procházky nebudou v případě tohoto plemene nikdy stačit. Psi vyžadují dlouhé procházky a možnost volně běhat, skotačit a hrát si. V ideálním případě by měl být bretaňský ohař zapsán k loveckému výcviku, nebo by mu měla být nabídnuta alespoň nějaká náhradní pohybová aktivita, např. psí sporty. Důležité je zvládnout s bretaňským ohařem minimálně základní výcvik poslušnosti, aby se pes nevydával na vlastní lovecké výpravy bez souhlasu svého pána. Bretaňský ohař si při dostatečně srozumitelném výcviku a výchově dokáže poslušnost nakonec velmi dobře osvojit.
 

Historie plemene bretaňský ohař

Blízký příbuzný špringršpaněla a anglického setra, který tvoří pomyslný mezičlánek mezi klasickými ohaři a španěly. První standard plemene bretaňských ohařů spatřil světlo světa v roce 1907, posléze ale ještě doznal některých drobnějších změn a současná podoba bretaňského ohaře tak byla uznána až v roce 1938.


úterý 16. února 2016

Jack Russell Terier

Jack Russell Terier



Historie plemene JRT

Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku. Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teirér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři měli v sobě notnou dávku odvahy a horlivosti. Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes lišku nezakousl; to by znamenalo konec lovu; a to nebylo záměrem. Těmto teriérům se říkalo "working terriers" (pracovní psi). K této skupině patřili i foxteriéři.

Fotografie teriérů z 19. a z počátků 20. století svědčí o rozmanitosti tohoto "plemene". Nešlo o jednotný typ, barva, struktura srsti i velikost byly různé. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro něj byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes.

Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejích majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Rád se s teriéry účastnil honů na lišku a odchoval spoustu štěňat, která měla podle jeho mínění požadované vlastnosti a pravý vzhled. Jím odchovaní jedinci končívali hlavně v rukou lovců a kvůli jejich vynikajícím pracovním schopnostem se jméno Johna Russella brzy stalo mezi lovci v Anglii pojmem.

Tu a tam se pro chov používali i vhodní krátkonozí teriéři. Krátkonohá štěňata s požadovanými loveckými schopnostmi se dostávala k lovcům, kteří zjistili, že krátké nohy mají své výhody i nevýhody ( psíci jen s obtížemi stačili honícím psům ). Bylo třeba tedy vzít je na koně a použít je, až se liška schová do nory. Krátkonozí teriéři, jejichž pracovní schopnosti se zpochybňovaly, se prodávali nelovcům. Mnoho z nich se dostalo k sedlákům a k chovatelům koní, kteří si jich vážili, protože jim psíci pomáhali chránit stáje a dvory před škodnou. Ani jejich schopnosti v roli společenských psů nezůstaly bez povšimnutí.

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé Jack Russell teriérů se od počátku negativně stavěli k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene; uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný statut, nerozlučně spojený se zušlechťováním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního Jack Russell teriéra to pokládali za nepřijatelné. Dnes však je Jack Russell teriér uznán FCI prozatímně a již existuje jeho standard vydaný pod hlavičkou FCI 14. prosince 2000 (číslo 345).

Povaha plemene

Jack Russell je odvážný a nebojácný pes, je velmi bystrý a inteligentní, živý, přátelský a sebevědomý. Popis Jack Russell teriéra Kohoutková výška Jack Russella se pohybuje mezi 25 až 30 cm (platí, že na 5 cm kohoutkové výšky, má být hmotnost 1 kg).Čenich je poměrně velký a černý. Jack Russell teriér má velmi silné a široké zuby v nůžkovém skusu. Oči tvaru mandle jsou malé, tmavé a jiskrné s bystrým výrazem, nesmí vystupovat. Oční víčka jsou těsně přilehlá, okraje černě pigmentované. Uši jsou zavěšené a velmi pohyblivé. Hlavu nosí tento teriér velmi elegantně.Hrudník je více hluboký než široký, žebra dobře klenutá, směrem k zádi se zplošťují. Vrchol hrudní kosti přesahuje ramenní kloub. Tlapy jsou kulaté a pevné, polštářky tvrdé, klenuté. Ocas visí v klidu, volně, při pohybu je vztyčený, pokud je ocas kupírovaný, měl by být při vztyčení v úrovni uší.Srst Jack Russell teriéra může být jak hladká, tak drsná. U obou variant musí být tuhá, uzavřená a hustá. Srst je velmi odolná proti nepřízni počasí. Zbarvení je celobílé, nebo s černými, tříslovými až hnědými, citronovými nebo trikolorními znaky. Bílá barva musí vždy převládat. Barevné odznaky by měly být omezeny na hlavu a kořen ocasu.  Klasifikace FCIPodle standardu mezinárodní kynologické federace (FCI), patří Jack Russell Teriér do skupiny III. - Teriéři, sekce 2 - Malí teriéři. Oficiální zkratka v České republice je JRT. Číslo standardu je 345 (Velká Británie).  Základní péče o psaSrst Jack Russell teriéra nevyžaduje přílišnou péči, psa stačí občas vykartáčovat. Drápy se udržují krátké.
Veškeré informace o klubu teriéru se dozvíte na stránká Českomoravské myslivecké kynologické jednoty při klubu teriérů, kde naleznete kontakty zodpovědných osob za jednotlivá plemena, členství v klubu akce poplatky a další...
www.cmkj.eu

sobota 13. února 2016

Jagdterier

Jagdterier




Původ a historie plemene Jagdteriér

Po první světové válce se tři němečtí myslivci oddělili od kynologického klubu pro foxteriéry a rozhodli se vyšlechtit a chovat loveckého psa k práci pod zemí. Darem dostali čtyři červenočerné teriéry z čistokrevného chovu foxteriérů, s nimi byl založen chov Německého loveckého teriéra - Jagdteriéra, křížením původního staroanglického drsnosrstého plemene a Velšteriéra se po velmi dlouhé době chovatelům podařilo upevnit vzhled tohoto plemene. V roce 1926 byl v Německu založen první klub pro Jagdteriéry. Stejně jako dříve i dnes je největší důraz kladen na loveckou upotřebitelnost.

Povaha Jagdteriéra

Německý lovecký teriér je odvážný a pracovitý pes, je velmi vitální, vytrvalý, aktivní a temperamentní. Velice spolehlivý, přátelský a zvladatelný, není ani plachý ani agresivní. Vyžaduje volnost a velké množství pohybu a aktivit pro vybití energie. K cizím lidem je nedůvěřivý. Je velmi dobrým loveckým psem, pozorný, rozhodný, nebojácný, výborný slídič. Nevadí mu práce ve vodě. Má silné lovecké pudy, jeho úkolem byl lov lišek a stopování černé zvěře. Je vhodným psem pro myslivce, je dobře ovladatelný a učenlivý. Práce je pro něj zároveň velkým koníčkem.

Popis a vzhled Jagdteriéra

Psi i feny měří 33 až 40 cm, váha se však liší, u psů 9 až 10 kg váha fen 7,5 až 8,5 kg. Jagdteriér má protáhlou klínovitou hlavu, ale ne špičatou, stop je plynulý, slabě vyvinutý, tlama o málo kratší než mozkovina. Nos nesmí být příliš úzký, malý a nikdy rozštěpený, v barvě černé, případně hnědé.
Chovný Jagdteriér musí mít čelist se 42 zuby podle zubního vzorce. Uši ve tvaru písmene V jsou vysoko nasazené, lehce přiléhající a překlopené. Tlapy má Jagdteriér oválné, přední jsou širší než zadní, prsty těsně sevřené, polštářky pevné, silné a odolné.
Ocas nesmí být příliš vztyčený ani skloněný nad hřbetem, měl by být nesen vodorovně, nebo šavlovitě zahnutý. Srst je může být hladká a drsná, vždy hustá a odolná. Jagdteriér má běžně barvu černou, tmavě hnědou nebo černou s šedými melíry.
Červenožluté odznaky jsou povolené na obočí, tlamě, hrudi, hrudních i pánevních končetinách a kolem konečníku. Je povolena světlá i tmavá maska a tolerují se malé bílé odznaky na hrudi a prstech.

Toť v krátkosti k popisu plemene. Bližší informace naleznete na stránkách www.jagdterier.cz což jsou stránky patřící Českému klubu Jagdterierů. Na Těchto stránkách naleznete vše potřebné k tomu aby Váš budoucí kotec právě jagdterier osídlil. Ale pozor! tvrdost těchto psů při výcviku a temperament, kterým je plemeno obdařeno vyžaduje Vaší 100% připravenost a věnování ve všech chvilkách vašeho volného času.

úterý 12. ledna 2016

Border terier

Vážení myslivci, kynologové,

Dlouho jsem se nemusel rozhodovat o plemeni, se kterým začnu psát článek v kategorii kynologie. Ano spousta z Vás poznala, že se jedná o Border teriera. Máme totiž rovnou dva. Po letech držení Velsch teriera bylo naše rozhodování a debata jaké plemeno obsadí na následující roky volieru velice horlivé. Osobně mě to táhlo vždy k drsnosrstému jezevčíkovi, ale nakonec jsem ustoupil a udělal jsem dobře. Mnozí z Vás, kteří toto plemeno mají již nebudou chtít jiného psa, je totiž srdeční záležitostí.

Border teriér

Border terier je psí plemeno vyšlechtěné ve Velké Británii v 18. století. Patří jak mezi teriéry, tak mezi lovecké psy. Hraniční pes.
V něčem je jako každý teriér: smělý, aktivní, přirozeně ostrý, velmi houževnatý. Přesto s ním prý je snazší pořízení než s většinou jeho příbuzných. Má být klidnější, mírnější a poslušnější. Důležité bylo, aby byl tak malý, aby se vešel do nory, tak ostrý aby, se nezalekl lišky ani jezevce, a tak otužilý, aby mu nedělalo problém skočit pro střelené zvíře do ledové vody. Dodnes patří ve své vlasti mezi lovci k nejoblíbenějším teriérům. Border má po materiální stránce jen malé nároky. Není nutno ho složitě upravovat jako většinu teriérů, nešpiní se. Je malý, skladný a přizpůsobí se čemukoli. I domácím zvířatům a ostatním psům. Postupně se border stal i docela oblíbeným pejskem rodinným. Je to hbitý a vytrvalý uličník, k akci vždy rychle připravený. Jeho chovatelé musí věnovat mnoho času společným aktivním procházkám. Je lehko vycvičitelný.

Vzhled

  1. Především je to pracovní teriér.
  2. Hlava a lebka: Hlava se podobá hlavě vydry, v mozkovně je přiměřeně široká, čenichovou partii má krátkou a silnou.
  3. Nos: Černě zbarvenému nosu se dává přednost, ale nos zbarvený játrově hnědě nebo masově není závažnou vadou.
  4. Oči: Tmavé, živého výrazu.
  5. Uši: Malé, tvaru písmene V, přiměřeně silné, dopředu klopené, vnitřními okraji přiléhající k lícím.
  6. Chrup: Nůžkový skus, přičemž horní řezáky těsně překrývají řezáky dolní. Zuby jsou v čelistech zasazeny kolmo. Klešťový skus je přípustný. Předkus nebo podkus je těžká vada a je krajně nežádoucí.
  7. Krk: Středně dlouhý.
  8. Trup: Hrudník je hluboký, úzký a dost dlouhý. Žebra zasahují daleko dozadu, nejsou příliš klenutá, takže je psa možno oběma rukama obejmout za plecemi. Bedra jsou silná.
  9. Hrudní končetiny: Rovné, nepříliš hrubých kostí.
  10. Pánevní končetiny: Uzpůsobené k běhu.
  11. Tlapky: Malé, se silnými nášlapnými polštářky.
  12. Ocas: Spíš krátký, silný u kořene, směrem ke konci se zužuje. Je vysoko nasazený, vesele nesený, nikoli však nad hřbet zatočený.
  13. Srst: Hrubá a hustá, s přiléhající podsadou. Kůže musí být silná.
  14. Zbarvení: Červené, pšeničné, grizzly s tříslovými odznaky, modré s tříslovými odznaky.
  15. Hmotnost: psi 5,8-7,1 kg, feny 5,1-6,4 kg

Úprava srsti

Technika a nástroje

Základním principem trimování je nutnost dostat z kůže chlup celý i s kořínkem. Pokud je chlup přetržen nebo přestřižen, hrozí nebezpečí, že takový chlup nevypadne a poroste dál, čímž se kvalita srsti výrazně mění. Z výše uvedené skutečnosti vyplývají požadavky na techniku úpravy. V žádném případě se žádný drsnosrstý teriér nesmí stříhat. Po ostříhání roste srst špatné kvality, je měkká, mnohem více se špiní, ztrácí se její barevná sytost. Je velmi pracné jednou ostříhaného psa následně vytrimovat. Při opakovaném stříhání se pes otrimovat už de facto nedá. (Velký pozor je třeba dávat na psí salóny, které slibují úpravu trimováním, ale ve většině případů psy jen lehce přetrimují na hřbetě a zbytek ostříhají.) Staří chovatelé používali při trimování pouze prsty, což je způsob sice ideální, ale dosti pracný. Dnes jsou k dispozici speciální trimovací nože. Jejich výběru je nutné věnovat pozornost, správný trimovací nůž umožňuje uchopit a najednou vytrhnout větší počet chlupů. Rovněž by neměl být problém s jeho pomocí vyčesat důkladně podsadu bez poškození krycí srsti. Především je nutné dbát na to, aby nástroj, pomocí něhož škubeme, byl tupý a chlupy nepřeřezával.
Vlastní trimování se provádí následovně – mezi palec a ukazováček nebo mezi plochu nože a palec se uchopí slabý chomáč chlupů a vytáhne se. Postupuje se ve směru růstu srsti.

Po otrimování kvalitní zralé srsti by měly být na zvířeti již viditelné krátké pesíky nové srsti. Někdy, zvláště po zimním období nám na psu může po otrimování zůstat i bohatá podsada, kterou je třeba trimovacím nožem ještě důkladně pročesat.

Sponové nůžky, trimovací nože, nůžky, efilační nůžky, hřeben.

Četnost

K četnosti trimování lze mít dvojí přístup - je možné nechat psa zarůst a otrimovat ho, až když se podobá spíše střapaté kouli nejistého původu než elegantnímu teriérovi. Pro aktivní myslivce se psy ustájenými trvale venku je však tento postup – zvláště v zimním období – jediný možný a četnost trimování těchto jedinců je 2-3x do roka.
Druhá možnost je protrimovávat psa průběžně. Nejlepší je ve vhodném termínu psa úplně otrimovat a pak už srst jen udržovat, to je proškubávat pouze uvolňující se chlupy. Tento postup je zvlášť výhodný u vystavovaných jedinců.


Veškerá péče o srst u tohoto plemene spočívá - kromě občasného pročesání hřebenem - v pravidelném trimování, a to buď jen prsty nebo trimovacím nožem. Přineseme-li si domů štěně border teriéra, zvykáme ho na česání hřebenem či trimovacím nožem – zatím pouze na česání, vlastní trimování přijde na řadu teprve, až bude co trimovat. Asi okolo 4 měsíců věku je vhodné vytahat prsty již odumřelou štěněčí srst. Pokud není pes vystavován na výstavách, stačí jej trimovat 2-3krát ročně, pes vystavovaný na výstavách či držený v bytě se pravidelně přetrimuje zhruba každých 6-12 týdnů dle individuálních dispozic jedince. Není to nijak náročné, protože odstávající, trochu přerostlá srst se dá lehce vytrhnout prsty. Vždy se však odstraní jen "zralá", tedy již odumřelá, srst.
Na hlavě a na uších se prsty pečlivě vytrhají všechny staré chlupy až k obočí a vousu. Obočí se přetrimujte, aby nebylo příliš dlouhé. Také vous se zkracuje, zvláště zespodu, ale s mírou. Starším psům vyrůstají zdola husté vousy, které připomínají knírače, ale hlava border teriéra by se měla podobat hlavě vydry. Srst před očima se odstraňuje, aby se uvolnili oči. V uších roste většinou jen málo chlupů, které je ale nutné vytrhat.

Hlava před a po úpravě.


Na hrudních končetinách se vytrhají všechny kudrnaté chlupy. Na jejich zadní straně, ani na pánevních končetinách nesmějí rušit upravený vzhled žádné třásně. Přesahující srst na tlapkách se stříhá. Silný ocas se trimuje tak, aby se postupně zužoval ke špičce, která se zakulacuje. Když jdou dlouhé chlupy na spodní straně ocasu špatně ven, mohou se po přetrimování ještě přistřihnout efilačními nůžkami.
Základní úprava srsti tedy kopíruje přirozený tvar těla, na výstavu má být střední délky, pouze na mordě se nechává ne příliš mohutný vous a srst na uších a citlivých partiích se udržuje krátká. Je vhodné si ještě v dostatečném předstihu před případnou výstavou vyzkoušet, jaká délka srsti a jaký typ úpravy určitému jedinci nejlépe "sedne", eventuelně kontaktovat zkušeného chovatele plemene a požádat ho o radu či pomoc.

Lovu zdar!